NĚCO PRO POTĚCHU — UKÁZKA Z KNIHY, KTEROU JSEM REDIGOVALA:



Ladislav Kučera: STRAŠENÍ VE VĚŽI



DRBANI

(...) Můj dědeček byl kutil, zlatá ruka. Když přestal pracovat jako knihtiskař, vystřídal řadu povolání. Tím posledním se stala jeho celoživotní záliba ve fotografování. Chodil po pohřbech a svatbách, schůzích i oslavách, pro radnici zaznamenával pustnoucí a postupně zanikající stavby a pro sebe krajinky. Ve skříni měl nejen obrovský bohatství chemikálií, ale taky hromadu radiomateriálu. Přijímače montoval i opravoval všem sousedům, kolikrát pomocí součástek, co vydoloval z odhozenejch vysílaček U. S. Army nebo wehrmachtu. Požíval všeobecný vážnosti jako všeuměl a u mě obdivu jako srandista.
„Jó, to už dávno není pravda,“ pronesl občas zamyšleně a já dobře věděl, že bude následovat příhoda ze života. „Když jsem si šel říct do rodiny o tvojí babičku, jako že si ji vezmu za ženu, tak její maminka, tedy tvoje prababička, chystala na večer velkou trachtaci. Navařila, napekla, nachystala slávu. Večer už se kvapem přiblížil, když z trouby vyndala plech čerstvě upečenýho lineckýho koláče. Toho s marmeládou a mřížkama, dyť víš. Aby rychlejc vychladnul, než přijdu, položila ho ven na dlaždičky vedle domovních dveří. Já pak přišel trochu dřív, venku už ale byla skoro tma, přes pugét, co jsem jí nes, bylo taky blbě vidět, a že jsem se styděl přijít v brejlích, o tom ani nemluvím. Zazvonil jsem, budoucí tchýně otevřela, že prej ať jdu dál a nezouvám se. Tak jsem si aspoň ze slušnosti o rohožku očistil boty. To byl ten lineckej koláč. No, ale babičku mi nakonec přece jenom dali.“
Někdy jsme chodili fotografovat spolu. Dědeček měl radost, že mám zájem o jeho práci, tak mě bral s sebou a já se snažil pomáhat. Třeba držet reflektory. Zakázek bylo dost a nejvíc o Vánocích. Dokonce přišla sousedka Sandnerová, že by chtěla vyfotit betlém, co každej rok v kostele s babkama nazdoběj. Do kostela se dědovi moc nechtělo, protože nevěřil ani ve vlastní vejplatu, natož v Boha. Říkal, že se v chrámu Páně necejtí dobře, protože ví, že tam nemá co pohledávat a všichni to tam na něm určitě poznají.
Služba je služba, betlém už čekal na zvěčnění. Nic nebránilo použít k osvitu elektrickej blesk, měli jsme ho doma. Velikánská kožená brašna plná akumulátorů, reflektor jak z vojenský motorky, váha přetěžká, vyrobeno kdesi za Uralem. Dědeček tomu zařízení říkal krajinářská fleš nebo taky krátce blicka. Tvrdil, že když to bleskne, má vyfocený celý Poohří a americká armáda za Šumavou má poplach. Pro dnešek měl ale výjimečně něco lepšího: narůžověle stříbřitej prášek. Magnézium.
Vláčel jsem ke kostelu tašku se stativem a kompotovou sklenici. Ta obsahovala zmíněnou chemikálii a výzbroj doplňoval kus překližky přibitej ke kolíku z násady na koště. Z pootevřenejch mohutnejch dveří svatostánku proznívaly varhany a uvnitř prozpě-vovalo hejno německejch babiček. Když se rozezpívaly, nejvíc bylo slyšet sousedku Sandnerovou, která nám ze samý zbožný pokory nedávno otrávila psa, protože štěkal. Dokázat to ale nešlo. Z dosídlenců nechodil v pohraničí na bohoslužby skoro nikdo.
V přítmí chodby jsem se leknutím zarazil. Na stěně, přibitej na kříž z trámů, za ruce a nohy visel mrtvej člověk. Z rány na srdci i z ostatních mu tekla krev, obličej vypovídal o strašlivým utrpení. Socha na kříži měla opravdovou velikost dospělýho živýho chlapa. Dědeček neznaboh využil mýho zděšení a jen tak mimochodem utrousil: „Pojď, co koukáš? To je Ježíšek.“
To poučení mě ohromilo. Hrůzná představa, že se někdo takovej dere oknem do našeho obejváku k vánočnímu stromečku, mě zdrtila.
Jak by mohl tenhle chlap, zjevně dávno mrtvej, nosit vánoční dárky? A i kdyby byl živej, tak by ho paní Slavíková vyhodila z hračkárny, protože je zarostlej a nahatej.
V šeru kostela jsme postavili aparát na stojan a já dostal pokyn držet kolík s destičkou co nejdál od hlavy a koukat se na opač-nou stranu. Dědeček na překližku nasypal pořádnou hromadu prášku, do ní zapíchl doutnák a otevřel objektiv drátěnou spouští, kterou šroubkem zajistil. Když zapálil onen doutnák, chvíli se nedělo nic, ale pak nad naše hlavy vyšlehla bílá ohnivá koule a hřib kouře se vznesl ke klenbě kostelní lodi. Babky strašně zaječely v hrůze, že farářem slibovaným soudným dnem se stal právě ten dnešní. Vůni kadidla i františků začal přebíjet smrad mojí doutnající kštice. Fotograf, dědeček škodílek, mi urychleně uhasil hlavu, zavřel objektiv, srazil nohy stativu, fotografickej přístroj ani neodšroubovával a rázoval k východu. Moje ruka křečovitě svírala kolík s ožehnutou destičkou a nohy prchaly za ohňostrůjcem. Ten se venku nejdřív uchichtával, zabodnul stojan s foťákem do závěje, pak zamnul rukama a spokojeně mi oznámil: „Dobrý, co? Povedlo se.“


Zatímco si babka Sandnerová v anonymních dopisech dál pilně stěžovala na svoje sousedy úřadům a pomlouvala kdekoho po širokým okolí, můj dědeček po volnejch chvílích vyřezával figurky. Pomocí lupenkový pilky, různě uzpůsobenejch kuchyňskejch nožů a roztodivnejch dlát dával lipovejm špalkům podobu tvorstva. Měl na svou zábavu dost času, a když se konečně blížily další Vánoce, oprášil starej proutěnej prádelní koš ze sklepa a do něj naskládal svoje dřevěný bytosti. Donesl ho k Sandnerový a povídá: „Podívejte, sousedko, na toho otrávenýho psa jsem už jako zapomněl, všechno ostatní vám odpustil, a abyste věděla, že to myslím upřímně, tohle si vezměte. Ten papundeklovej betlém, co jste si loni o Vánocích v kostele udělaly, to nebyla žádná sláva. Tak jsem vám do něj vyřezal postavičky ze dřeva, aby byl krásnej, pořádnej, jako v Třebechovicích.“
Sandnerka překvapením nemohla skoro promluvit, lapala po dechu a zmohla se jen na chabý poděkování. Snad se v ní i tím nenadálým přívalem lidský dobroty trochu hnulo svědomí. Vtáhla koš za dveře bytu, zatím co dědeček si už zase v naší předsíni zamnul ruce, to jako že dobrý a povedlo se.
Trvalo několik dní, než pan farář, úmyslně korzující městečkem, jakoby náhodou konečně potkal mýho dědečka. Přihrnul se k němu, přitočil se z boku, chytil ho za klopu kabátu a nenápadně přitáhl k sobě blíž. To aby nikdo, jdoucí náhodně kolem, nic neslyšel. Pak tichým, ale důrazným hlasem rozhořčeně protestoval: „Proč mi tohle děláte? Nic jsem vám přece nikdy neudělal. No, netvařte se, že nevíte! Ta Sandnerová je stará jednoduchá ženská. Ty ostatní jakbysmet. Jsou důvěřivý, vědí jen to, co se povídá v kostele. Jinej svět je nezajímá.“
Dědeček se snažil vypadat, jako že pořád nerozumí, o co jde, ale velebníček pokračoval dál:
„Babky si teda udělaly betlém s figurkama, co jste dal Sand-nerový. Mě by nevadilo, že má oslík všechny nohy zadní, ani to, že Panna Marie hodně připomíná zemědělskou brigádnici na stokoruně a svatej Josef pohodnýho Pacuríka. Ježíšek v jesličkách? Ten váš je hydrocefaloidní zrůdička! No budiž, neumíte děti. Ale tři mudrcové z Východu jako Lenin, Stalin a Chruščov! To jste mě teda pekelně dožral!“ (...)


Tyto příběhy napsal Láďa Kučera alias Huberťák, báječný muzikant, výrobce špičkových kytar a boží člověk. Výmluvné je, že první várku svých povídek mi poslal s lakonickým průvodním slovem: „Bav se!“
Věřím, že se budou bavit všichni, kdo knížku otevřou, protože Láďa nám chtěl holt udělat radost. On už je zkrátka takovej… A náladu vám určitě nepokazí ani ilustrace Láďova celoživotního kamaráda Berty Rücka :-) Bylo mi ctí se na této knize alespoň skromně podílet, jinými slovy, ničit autorův tvůrčí zápal svými hnidopišskými redaktorskými zásahy.

Věra Klásková


KNIHU SI MŮŽETE KOUPIT NA KONCERTECH SKUPINY HOP TROP

ukázky
překladů:


Amis
Campbell
Cartlandová
Donohue
Doyle
Gardnerová
Millman
Proulxová
Saroyan
Taylor
Whiting




ukázka z knihy,
kterou Věra
redigovala:

STRAŠENÍ VE VĚŽI