Martina jsme objevili přes internet a on nás uhranul zvukem svých dud - jsou to samozřejmě ty irské, uilleann pipes. Martin dokáže člověka unést do jiných sfér, tam, kde sám povětšinou přebývá.

Když spolu s kolegy z kapely Oró pobývali v Budějovicích, kam v říjnu 2007 přicestovali na festival Shamrock, dělala jsem jim občas průvodkyni, takže jsem měla příležitost zjistit, že Martin je skoro pořád „upstairs“, ve svém světě. Plně přítomen je pouze v okamžiku, kdy někde dřepí s dudami na kolenou a hraje: v tu chvíli totiž vytváří pevnou spojnici mezi dvěma jsoucny a nám tady na Zemi tlumočí hudbu, kterou přijímá odkudsi shůry.

Vzpomínám si, jak jsem Martina a taky Johna s Kevinem vodila po českokrumlovském zámeckém parku a ve stručnosti jim popisovala, jak funguje otáčivé hlediště a jak se o ně hádá UNESCO s jihočeskými kulturtrégry. John a Kevin točnu obcházeli, pokyvovali hlavou, cosi mručeli. A pak k nám přibloumal Martin, který zdánlivě vůbec nevnímal, o čem je řeč, a povídá mi: „Just one question: WHY?“

Takhle selektivně zkrátka Martin funguje - šetří síly na to důležité. Neuvěřitelný muzikant, kouzelník! Potěcha pro uši i duši. Na jam session v budějovickém Havranu nelze zapomenout.

A na společné muzicírování v Dublinu v září 2011 už vůbec ne.