Kolik je na světě lidí, kvůli kterým jsem ochotna naučit se číst psaný švabach?

Tím jediným, kdo mě vybičoval k takovému výkonu, byl profesor Stich, jazykovědec pronikavého ducha, intuitivní pedagog a vlídný pán. Když se v roce 1990 vrátil na univerzitu, hned po prvních hodinách s ním jsme pochopili, že jsme svědky čehosi výjimečného: on si nás totiž vážil. Od prvního dne jsme pro něj byli kolegové - my, vědecká embrya, ustrašení polovzdělanci. A tak, abychom si alespoň trochu zasloužili úctu, kterou nám prokazoval, makali jsme ostošest.
Oplátkou za tu dřinu nás učil (a leckoho i naučil) myslet a diskutovat. Bez ohledu na oblak nikotinu, do kterého nás tak štědře halil, jsme se snažili nenechat si ujít žádný z jeho výběrových seminářů. Kvůli profesoru Stichovi jsem přečetla věci, o nichž jsem neměla páru, a o některých jsem dokonce obsáhle a obsažně psala - nedávno jsem třeba našla svou seminárku o Koniášově Postile (no fakt!). Dodnes žasnu, co všechno nám tenhle pán dokázal vcelku bezbolestně vštípit do mozku.
Škoda, že další generace studentů se s ním mohou setkat už jen prostřednictvím fakultních legend. Kdyby lidí jemu podobných bylo víc, jako národ bychom měli daleko širší obzory.