Představovat Karla Zicha, to je jako nosit sovy do Athén. Já měla to štěstí, že jsem se s ním rok potkávala na hodinách interpretace na konzervatoři. Jeho výjimečný hlas mě hypnotizoval odmala, ale v tu dobu jsem se přesvědčila, že Karel je i schopným pedagogem. Byl vůbec první, kdo mě učil, jak vnášet do zpěvu rozum a cit tak, aby se pojily v rovnovážný, akceptovatelný celek.
V dalších letech jsme se potkávali jen čas od času, ale na dvě z těch setkání nezapomenu. První se odehrálo, když jsem byla asi rok na mateřské. Karel se mě ptal, jestli stíhám zpívat, a já smutně odpovídala, že ani náhodou. S porozuměním se usmál: „Víš, teď máš holt před sebou čas, kdy je třeba vychovávat mláďata. Ale ono to zas přijde - a ty na to máš, o tobě jsem nikdy nepochyboval.“ A když to pak skutečně přišlo, napsal mi dopis, který s sebou dodnes vozím ve futrálu na kytaru, dopis, který mi v zlých časech pomáhal vydržet.
K tomu druhému nezapomenutelnému setkání došlo v lednu 2004. Po koncertě Spirituálu u nás v České Lípě jsem mu přivedla do šatny představit svého sedmiletého synka. Karel se se mnou srdečně přivítal a pak podal ruku nejdůležitějšímu muži mého života, byť se k němu tehdy musel dost hluboko sklonit. A moje mládě si asi až do konce života bude pamatovat tu noblesu a laskavost - díky Karlovi pochopilo, že ti nejlepší z nás se nepotřebují tvářit jinak pro svět a jinak pro lidi blízké.

Setkání další, které jsme si tehdy s Karlem domlouvali, se už neuskutečnilo. Plakala jsem moc. Karle, děkuju za všechno!

Milá Věro,

   moc díky za prima pozvání a taky za to, že ses do „toho“ pustila a strašně moc Ti přeju, aby Ti to v jakékoli podobě dělalo radost, byť spojenou s fofrem a blázincem, ale Ty se myslím musíš tímto směrem seberealizovat, protože (a o tom jsem nikdy nepochyboval) na to máš a už to navíc umíš brát i s nadhledem a to je moc důležitý rozměr, který je pak z té muziky cítit.
   Já v té době mám každý den studio, neboť s ročním zpožděním konečně děláme s S. Q. cédéčko a je kolem toho... co Ti budu vykládat...

Určitě tudíž nemohu přijít jináč, (než když s tím praštím) a než spíš ke konci, ale jestli to vyjde (což nemohu opravdu ovlivnit) tak přijdu asi ke konci, přijdu hlavně moc rád a hlavně už teď se moc těším (a to i kdyby mi to nevyšlo), že to musí vyjít Tobě - znám to tam a je to milá scéna, kde si můžeš díky bezprostřednosti dovolit opravdu představit sebe sama a svou duši.
   Tak ať to vyjde, hlavu vzhůru a snad Tě nejen uzřím, ale jistě i poslechnu!

Karel Zich