Pokud u nás někdo píše o Nashvillu, nezapomene zdůraznit, že je to „město hudby“; ostatně oni to označení používají i Američané sami. Dále už všichni omílají stokrát zveřejněné pravdy, polopravdy a legendy o country music a stále převracejí všelijaké historky o Grand Ole Opry. V následujícím textu se pokusím téma uchopit jinak. Stále opakovaným informacím se vyhnu a předestřu pozornosti laskavého čtenáře něco z toho, co mne tam v roce 2011 zaujalo. Odpovědní činitelé města dělali všechno pro to, aby hudba zněla všude.

A musely hrát pořád, neřádi. Když město hudby, tak město hudby!

Tak jako New York, Detroit a řada dalších obcí v USA i jinde má i hlavní město amerického státu Tennessee svou Broadway. Slovo Broad má podle chytrých slovníků řadu významů, například děvka, coura, ale i zeširoka nebo liberální, tolerantní, zřejmý, jasný, povšechný, přibližný, široký. Bingo! To poslední je asi to pravé! Broadway bude tedy asi široká cesta. V Nashvillu je to jakási městská osa, která začíná na břehu řeky Cumberland u nádražíčka místní lokálky do města Lebanon.

Od nástupiště se ta veleulice táhne kolmo k řece do kopce, až za obzor a pak dále stále rovně pryč. Cestou míjí halu, ve které pravidelně exhibují hokejisté Nashville Predators

Když pokračujete dál rovně, stane se z ní posléze 21. třída a ještě později silnice č. 431. Byli jsme kromě jiného na autovýletu v městě Franklin; při návratu jsme jeli po silnici 431; pořád jsme jeli, neodbočovali a najednou hle! – jeli jsme po Broadwayi. To bylo dobře, parkovací dům, v němž jsme uskladňovali půjčené auto, stál hned vedle v boční ulici.

Večer nebylo na Broadwayi nijak moc rušno. Občas se vyskytovali pouliční hudebníci, jejichž repertoár byl bohužel podobný produkci podobných nešťastníků u nás.

O co méně publika bylo na chodníku, o to více lidí se tísnilo v přízemích domů: nacházejí se tam totiž četné podniky, v nichž se hraje živá hudba. Slyšet lze různé styly od bluegrassu po folk music v provedení výborném až strašném. Muzikanti se předvádějí na pódiích, umístěných hned u vchodu tak, aby se na ně dalo zírat skrze výlohu.

Později jsme zjistili, že totéž uspořádání mají i leckteré hospody v Irsku. Kde to má asi původ?
A ve vchodu do lokálu stojí vždy statný vyhazovač, který nezletilého bez doprovodu staršího občana nevpustí.

Večerní Broadway měla svůj půvab:

Kromě hudebních lokálů a restaurací jsou tam samozřejmě také obchody.

Ty s kovbojskými botami a westernovým oblečením mě moc nelákaly, ale prodejna hudebních nosičů, navíc ta, ve které křtil svá díla Ernest Tubb (*1914, †1984) – to je jiná káva! Současný český novinářský pisálek by jistě napsal „geniální ikonický legendární country interpret“, já se spokojím s konstatováním, že to byl jeden z těch nejznámějších.

Psal se rok 2011, na bednách s cédéčky bylo téměř vidět zaoblení zemské. Vzadu pódium, na něm Tubb, ovšem už jenom papírový. Stál jsem tam, zíral a nic nekoupil. Už jsem neměl kapelu a všechny písničky se daly stáhnout z internetu…
A pak jsme také zašli do krámu s hudebními nástroji. Tolik bendž (to je strašný výraz, ale nevím, jak utvořit množné číslo od slova banjo) pohromadě jsem nikdy nikde jinde neviděl.

Ani tam jsem nic nekoupil. Už jsem neměl kapelu. Zato jsme měli v Praze s Věrou a Ondrou rozdělaný projekt GREETINGS FROM AMERICA, takže jsme radostně nasávali inspiraci pro jeho dokončení.

To nejzajímavější nakonec:
Robert’s Western World na Broadwayi byl asi jediný podnik, kde jsme mohli slyšet muziku i v neděli dopoledne.

Jak je to bylo v nábožensky silně založeném státu možné? Inu, rodinnou kapelu The Blakleys vedl reverend Blakley a zpívali gospely, takže v čase bohoslužeb fandové této skupiny nohli uspokojit své duchovní potřeby v Robertově lokálu. Hlavní činností Blakleyových ale nebylo hraní po hospodách, nýbrž práce na farmě Heartland, kde se starali o opuštěné a zdivočelé koně, bezdomovce a postižené děti. Všichni Blakleyovi byli velmi milí, hráli a zpívali hezky, dámská sóla zpívala výborně dcera.

Chvíli jsme spokojeně poslouchali.

Pak se k rodince přidal starý pán, byl to John Shepherd. Po službě v námořnictvu se v roce 1972 přiženil do Nashvillu, město si oblíbil a záhy s manželkou založil komisi pro revitalizaci Broadwaye. Potkali jsme se tedy čirou náhodou s člověkem, který se zasloužil o záchranu starého města, patrně navzdory developerům! Díky jeho iniciativě tak dolní část Broadwaye stále vypadá jako hollywoodské kulisy k westernu. Úžasné!

Pan Shepherd nás velmi pobavil. Američtí country zpěváci velmi často vyslovují souhlásku „S“ skoro jako české „Š“. Pokud existuje nějaká stupnice šišlání, umístil by se v ní pan Shepherd na čelném místě. Když jsme si pak od Blakeleys koupili cédéčko, vrhl se ten dobrý muž po něm, čile rozpáral obal, vyňal propisku a vepsal na inlay věnování. Pak tam kohosi donutil, aby nás vyfotil.

Úchvatný stařík! Podobné krásné kníry míval můj pradědeček.