Písničku o hrdinném mašinfírovi přivezl Jan Werich z USA po 2. světové válce.
Znovu ji objevily české country kapely v šedesátých letech. Ty už se většinou držely amerického originálu, tradiční balady
o úžasném hrdinovi jménem Casey Jones. Takhle to pojal Johnny Cash:
Američané své hrdiny hodně propagují a občas na nich vydělávají. Jones byl samozřejmě i na pohlednicích:
16. května 2011 jsme pomalu končili návštěvu Nashvillu a snažili se ještě využít půjčené auto. Kromě muzea Loretty Lynn jsme navštívili vesnici
Caseyho Jonese v městě Jackson TN.
Okolo centrálního parkoviště se prostírá rekonstrukce staré osady:
A je tam dochovaný Jonesův dům:
Vstoupili jsme a žasli. Strojvůdce byl v roce 1900 jistě velmi vážený zaměstnanec a vydělával patrně dost.
Pak jsme se přesunuli do muzea, kde byla k vidění nejen typická americká vícehlasá píšťala, ale i pohřební vůz, ve kterém byl údajně Casey Jones
vezen na hřbitov.
Jak se to tehdy asi seběhlo? Během času jsem musel několikrát revidovat svůj názor. V písních jsou samozřejmě fantazie autorů textů, které oslavují
hrdinství. Ve skutečnosti se to podle mého průzkumu oehrálo následovně:
V kabině lokomotivy byli tito dva pánové:
Jones vodil rychlíky z Memphisu do města Canton v Mississippi na trati Chicago – New Orleans. Večer před 30. dubnem 1900 měl za sebou
jízdu do Memphisu. Tam zjistil, že strojvedoucí nočního expresu č.1 onemocněl; i vzal směnu za něj. Jeho topič jel s ním. Měli zpoždění
75 minut. Hnal to tedy co se dalo. Ráno těsně před čtvrtou měli projet stanici Vaughan v Mississippi. Tam se ovšem právě odehrávalo
šílené posunování.
Na jedné vedlejší koleji stál v protisměru osobní vlak. Do stanice ale předtím vjely dva nákladní vlaky, každý z jedné strany
na druhou vedlejší kolej. Nevešly se tam, další kolej tam nebyla. Aby mohl osobák vjet do stanice, museli nechat čtyři vagóny jednoho náklaďáku
čouhat přes výhybku na hlavní kolej, vstříc expresu č. 1. Měli v úmyslu zastavit Caseyho Jonese v rozletu: popojet s náklaďáky tak,
aby mohl vjet do stanice a zastavit v ní. Pak popojet opačně, aby mohl vyjet dál. Říkalo se tomu PILOVÝ MANÉVR. Podle jízdního řádu tam expres č.1 ovšem
zastavovat neměl. Nastala ale komplikace: nákladnímu vlaku praskla vzduchová hadice a zablokovaly se brzdy, takže se nemohl posunout do stanice a uvolnit
Jonesovu expresu vjezd. Před stanicí tak zůstaly čtyři vozy na hlavní trati.
Dva signalisté vyrazili s červeným a bílým praporem na trať, na koleje před stanicí položili třaskavky, které bouchnou, když na ně mašina najede.
Unavený strojvedoucí Casey Jones podle jednoho zdroje klimbal. Z kabiny, zvláště v noci, není moc dobrý výhled. V zatáčce před stanicí
Vaughan ho topič upozornil, že mají na vjezdu bílý signál, což ani tenkrát v USA neznamenalo VOLNO. Když třaskavky třaskly, Jones se
vzpamatoval, chytil do jedné ruky páku brzdy, do druhé ovládání píšťaly a vyzval topiče k opuštění paluby. Týž vyskočil a přežil. Při výslechu
údajně vypověděl, že na začátku brzdění jeli 75mph (120km/h), při jeho výskoku 50mph (80km/h). Myslím, že to jsou všechno výmysly tehdejších žurnalistů.
Domnívám se, že posádka lokomotivy 382 zpomalila v okamžiku, kdy zaregistrovala bílé světlo na vjezdu. Mysleli, že budou zastavovat ve stanici, ale
najednou viděli na trati koncová světla služebního vagónu. Casey Jones začal intenzivně brzdit a dal zpětný chod. Podle jednoho zdroje topič vyskakoval
na straně strojvedoucího, tedy vpravo.
Vlaková četa z překážejícího služebního vozu hbitě prchla, lokomotiva ten vůz rozdrtila a vyhodila z kolejí i vagony se senem a kukuřicí.
Někde jsem také četl, že tam na velké ploše od té doby rostla kukuřice. Lokomotiva se podle novinové
zprávy zabořila do terénu, zavazadlový vůz za ní také vykolejil a v něm pracující úředník Miller si zlomil dvě žebra. V každém případě se věří,
že Jonesovy činy zabránily jakémukoli jinému vážnému zranění a smrti; Jones byl jedinou obětí nehody. Před dopadem dokázal snížit svou
rychlost na asi 40 mil za hodinu (60 km/h). Hodinky se mu zastavily v době nárazu, ve 3:52 ráno.
Zranění osob a fyzické škody na vraku byly původně odhadnuty takto:
Simeon T. Webb, modřiny po seskoku z lokomotivy 382: $5,00
Paní W. E. Breaux, cestující, mírné modřiny – Nevyřešeno
Paní Wm. Deto, cestující, lehké modřiny, levé koleno a levá ruka – Nevyřešeno
Wm. Miller, Express Messenger, zranění zad a levé strany, zjevně mírné – $23,00
W. L. Whiteside, poštovní úředník, $1,00
R. A. Ford, poštovní úředník, $1,00
Lokomotiva č. 382; $1 396,25
Poštovní vůz č. 51 – $610,00
Zavazadlový vůz č. 217 – $105,00
Caboose No. 98119 – $430,00
IC skříňový vůz 11380 – $4000,00
IC box car 24116 – $55,00
Celkové poškození – $2 996,00
To by v roce 2024 bylo $113 237...
A asi to nebyla až taková rána, protože lokomotivu opravili (viz foto) a nikde se nepíše o dalších mrtvolách a těžce raněných.
Jonesova legenda byla živena hlavně titulky novin. Cestující Adam Hauser spal v lůžkovém voze a po ztroskotání řekl:
„Cestující netrpěli a nepanikařili. Byl jsem trochu otřesený na palandě, ale když jsem se úplně probudil, vlak stál a všechno bylo v klidu“.
Lokoomotivu 382 pronásledovala smůla. Během 37 let služby se stala účastníkem nehod, které si vyžádaly šest životů, než byla v červenci 1935 vyřazena.
Během kariéry byla přečíslována na 212, 2012 a 5012. To, co stojí v Casey Village jako exponát, je tedy patrně pěkně rekonstruovaná, nabarvená
nějaká její sestřička stejné řady.
Byli jsme v Jacksonu v roce 2011, památku Caseyho Jonese těžili podnikatelé v cestovním ruchu.
Chcete přespat ve služebním, či v lůžkovém voze? Nebo snad přímo v Caseyho hytláku?
Cestou zpět do Nashvillu Věra Klásková hravě předjela vlak společnosti Union Pacific!!!
