Ptáte se, z čeho mají ti dobří lidé radost? Inu, jsou to Irové. V IRSKU NESMÍ BÝT NIKDO SMUTNÝ! To nám řekl lehce ovíněný host v dublinské hospodě, kam jsme náhodou zavítali v září 2011. Tito lidé jsou veselí, protože jim za slunečného irského odpoledne nádherně hraje výborný orchestr.
A není pravda, že na Smaragdovém ostrově pořád prší!

Muzikanti sice mají uniformy, ale hrají zábavné populární a swingové skladby,

ba dokonce zazněla i známá lidovka Irská pradlenka.

Kapelník stylem dirigování připomínal našeho Karla Vlacha blahé paměti, na sólisty ukazoval jasným gestem.

Vždy je představoval jménem a hodností a my, posluchači z proslavené země hudebníků jsme s úžasem zjišťovali, že kapela není sestavena z profesionálů jako naše Hudba Hradní stráže a Policie ČR, ale tvoří ji muzikanti z řad policejních pracovníků. Pocházejí z celého republikového Irska; pan kapelník, inspektor Pat Kenny, u každého představovaného hráče totiž uváděl i jednotku, u které dotyčný sloužil! Píšu policistů, ale měl bych psát gardistů. Ve státě Irsko totiž nemají policii, ale organizaci s názvem Garda Síochána na hÉireann, česky Strážci míru Irska.
A všimněte si také, že píšu stát Irsko, nikoli Irská republika – stát se totiž jmenuje pouze Irsko, v Praze nenajdete Velvyslanectví Irské republiky, ale pouze Velvyslanectví Irska. Tam nás také v roce 2007 důrazně upozornili, abychom nikde ani omylem nenapsali, že nad naším festivalem irské kultury přijal záštitu velvyslanec Irské republiky! Irská republika totiž vznikne až po sjednocení celého ostrova. A velvyslanec se považuje za představitele celého Irska, neboť rozdělení ostrova je pouze dočasné. Od brexitu se sjednocení možná pomaloučku přiblížuje. :o)

Garda má na svém znaku text pouze v irštině, na autech, uniformách a všude, kde byste čekali nápis POLICIE, je nápis GARDA. Budovy, ve kterých ti strážci sídlí a úřadují, jsou označeny rozkošnými svítilničkami, jako by je tam nějaký leprikón zavěsil.

Když jsem tu lucerničku viděl poprvé, řekl jsem: „Rád bych se podíval dovnitř!” A představte si, rok poté se mi to poštěstilo. Vlastně poneštěstilo. :o(

To bylo takhle:
Na začátku podzimu 2012 jsme s Věrou Kláskovou, překladatelkou a zpěvačkou, navštívili Clifden, kde se v té době konal kulturní festival. Podívat se, jak to ti Irové dělají. V Dublinu jsme si půjčili auto, v Connemaře týden festivalovali a cestovali, a poté se vrátili do hlavního města s úmyslem ještě vykonat krátký výlet na tři velké atrakce: Monasterboice, Mellifont Abbey a Newgrange. Dopadlo to ale jinak. V pohodě jsme nejprve dojeli ke klášteru Monasterboice na poloprázdné parkoviště, bylo po sezóně, jenom se tam motalo nějaké neustále telefonující individuum. Prošli jsme hřbitov s nádhernými irskými kříži, byli jsme tam skoro sami. Než jsme odešli, zastihli jsme u Muiredachova kříže veselou omladinu (tři dívky a jednoho hocha). Kde se vzali, tu se vzali, nepili, nekouřili, školní uniformy neměli, ačkoli byl všední den. Asi nás tajně sledovali; na jedné fotografii jsem později našel důkaz:

Bez obav jsme pak odsvištěli do Mellifont Abbey. Zříceniny opatství z 12. století byly opuštěné, auto zůstalo samotné na pustém parkovišti. Vydali jsme se fotit jednu část areálu a pak jsme se vrátili. Než půjdeme do dolní části kláštera, vyfotím si to opuštěné auto, řekl jsem si. A učinil jsem tak s tímto výsledkem:

Zlodějské auto jsem objevil až při úpravách fotografií. Když jsme byli pryč, byl slyšet příjezd a odjezd jiného vozu. Asi neodjel daleko. Nevěnovali jsme tomu pozornost a vydali jsme se na obhlídku spodní části zřícenin (ze které není na parkoviště vidět).

Návrat po sedmi minutách byl šokující.

Levé zadní okénko vysklené,

můj batoh s doklady a dvoje brejle pryč! NA SCÉNU MUSÍ NASTOUPIT GARDA!

Věra ji bleskově zavolala, já byl v šoku. Během čekání na ramena spravedlnosti jsme diskutovali s nějakým domorodcem o zkaženosti světa.

Bavil nás vyprávěním o minulých pravidelných loupežích na inkriminovaném parkovišti. Vrcholný příběh zažila prý nějaká italská rodina, která přijela s kompletními zavazadly na dvoutýdenní dovolenou. Žena a děti šly fotit klášter, znavený otec usnul v autě. Rodina jej po chvíli našla zcela opuštěného. Opuštěného všemi zavazadly!
Údajně tam takhle loupí nějaká rodina, je tím prý známá (!) – ale v Irsku nesmí být nikdo smutný, že. Ta italská paní prý nebyla smutná, ale manžela málem zavraždila.
Pak přijela hlídka, on a ona. On vsedl do našeho auta, ona nás naložila do služebního.

A splnilo se mi přání vidět kanceláře Strážců míru Irska zevnitř.

Tam jsme se dozvěděli, že v prostoru oněch tří památek loupí nějaká rodina a je tím prý známá (!!). Po výslechu a sepsání protokolu nám odborně zalepili okno a vyluxovali střepy z interiéru.

Věra technika pochválila; on řekl, že v tom má praxi (!!!) a alespoň budeme mít u nás v Německu o čem povídat. Věra vykřikla, že nejsme Němci, což technika očividně potěšilo a ozdravné práce završil v dobré náladě, veselá byla irská garda, všichni jsme se společně řehtali.

Poslepované auto jsme úspěšně vrátili do půjčovny, neboť jsme měli zaplacené pojištění...

Opouštěli jsme milovaný Smaragdový ostrov s pocitem, že ty loupežníky jistě záhy vesele pochytají (!!!!).

V následujícím roce jsme opět navštívili Monasterboice, chtěli jsme ty krásné kříže ukázat dvěma dalším lidem. Na parkovišti se motalo totéž telefonující individuum jako v roce předchozím. Vedle nás zaparkovali němečtí turisté v autě z půjčovny. Raději jsme je upozornili, aby si nic nenechávali volně na sedadlech. Byli rádi.