Americká spisovatelka Edna Ferber (1885 – 1968), držitelka Pulitzerovy ceny, napsala v roce 1926 veleúspěšnou knihu Show Boat. Rok poté následoval muzikál, k němuž českou verzi textu vytvořil později Jan Werich, a trojí filmové zpracování (1929, 1936 a 1951). Český překlad knihy vyšel v letech 1960 a 1970 pod názvem Loď komediantů a dá se ještě sehnat v antikvariátech. Před naším výletem za hudbou do USA jsem zjistil, že v Nashvillu mají skutečný showboat ve velmi provozuschopném stavu, i nemohli jsme plavbu na něm vynechat.

Před dvě stě lety se američtí kočovní divadelníci těžce probíjeli divokou krajinou s komediantskými vozy a podmínky pro uspořádání představení byly mnohde nedostatečné. Cílová města ale často ležela na březích řek, a tak nějakého pana Geoffreye Chapmana napadlo, že by se mohlo přepravovat za diváky po vodě celé divadlo. Stalo se, postupně postavili řadu potřebných lodí. Hlavní loď, showboat, obsahovala sál až pro 1500 lidí s jevištěm, technickými prostorami, šatnami a byty sólistů. To všechno táhl po řece kolesový parník s kajutami pro zbývající ansámbl. Mělo to veliké výhody: diváci dostali divadlo až pod nos, herci mohli spát v pohodlných postelích a hrát na dobře vybaveném jevišti. A tak nastal na velkých amerických řekách Mississippi, Ohio a Cumberland čilý kulturní provoz.
Jak jste možná zaznamenali v prvním dílu tohoto povídání, posledně jmenovaná řeka protéká Nashvillem. A právě sem vrhl své investice oklahomský miliardář Edward L. Gaylord (1920 – 2003) v roce 1983. Získal komplex Opryland, kabelovou televizi TNN, Country Music Television (CMT) i s jejími evropskými kabelovými sestřičkami a celou Opryland Music Group – no zkrátka asi všechno, co nějak souviselo s country music, za pouhých 240 milionů dolarů, no nekup to!
Není tedy divu, že právě manželka onoho pána, Thelma Gaylord (nepíšu Gaylordová, ona se tak nejmenovala), pokřtila 2. července 1985 moderní repliku showboatu jménem GENERAL JACKSON.

Od té doby ta lodice pluje každý den o polednách a také často i večer kolem města nahoru a dolů a za patřičný poplatek návštěvníky občerstvuje pokrmy, nápoji a kulturním programem. Tak si nastupme!

Stojíme na hlavní palubě. Dopředu trčí pomocný nástupní můstek, to aby se dalo přistát i mimo přístav, dozadu civíme na veliké dveře s nápisem Viktoriánské divadlo, to aby se uctila tradice.

Za těmi dveřmi je pak prostor, při jehož popisu by jistě každý současný český novinář neváhal použít epiteton DECHBEROUCÍ.

Bude dvanáct, čas na lunch, neboť v Americe se neobědvá. Divadelní sál se zaplňuje bílými osadníky ze všech koutů USA. Na jevišti krásně preluduje kreolský pianista, různobarevná obsluha donáší krmě.

Jsme ve státu, který se za občanské války přidal ke konfederaci jako poslední a odtrhl se od ní jako první, lavírovali podle toho, kdo vyhrával. A nemají asi jasno dodnes: měli jsme tehdy dojem, že se tam tmavší lidé pořád raději nedrali příliš dopředu.
V ceně plavebního lístku byl salát (2 druhy), hlavní jídlo (2 druhy), příloha (3 druhy), dezert a nápoj (horký nebo studený čaj, kofeinové nebo bezkofeinové kafe). Slušný oběd! Á, pardon, LUNCH.
V jednu hodinu to klavírista zabalil, byl čas na procházku po palubě.

Pluli jsme okolo Music City Queen, menší sestřičky Generála Jacksona, a docházelo nám, že naše plavidlo je poněkud větší. Ano, je devadesát metrů dlouhé, uveze 1037 pasažérů, má 135 členů posádky.

Komíny jsou sklapovací. Na zádi pleská do vody koleso, které lodi může udělit rychlost až 13 mil za hodinu. Z podpalubí vychází jenom mírný tlumený hukot: dva dieselové motory Caterpillar (1050 koní každý) pohánějí dva generátory (880 kW každý), elektřina z nich krmí dva elektromotory General Electric (600 koní každý), ty následně vrtí kolesem.

Žádný Antonín do kotle nepřikládá, pokrok se nedá zastavit. A copak to máme zde? Píšťaličky! Parní varhany!

I když možná v tomto případě jsou na stlačený vzduch, neboť loď nemá žádný parní kotel. Za časů dávných showboatů na takový nástroj mocné akustické síly preludoval varhaník už daleko před přistáním v nové štaci, aby přivábil publikum. Teď už je to jenom turistická atrakce.

Takhle ta legrace funguje v parní verzi. Tomu zběsilému nástroji se říká kalliopé, podle Diovy dcery, bohyně, která kromě jiného šéfovala Sirénám. Ale zpět ke stolům.

Když Showboat, tak musí být show. Z programu jsme měli trochu obavy, protože anoncovaný Steve Hall byl televizní bavič, jenž předváděl břichomluvecké kousky s paňákem jménem Shotgun Red. My jsme měli v partě čtrnáctiletého syna, muzikanta dětským legráckám vzdáleného. V obličeji se mu zračila silná nedůvěra, na nějaké hurvínky neměl náladu.

Opona se rozhrnula – a hle! Perfektní kapela, jedna z nejlepších, které jsme v Nashvillu slyšeli. A předváděla výkony přímo artistické v dobrém slova smyslu. Hráli výborně, zpívali výborně a navíc nádherně parodovali řadu profláknutých hvězd Grand Ole Opry.

Že může více lidí najednou hrát na jedno piáno, to všichni víme; ale dva chlapi u jednoho banja se tak často nevidí. Trochu cirkus, ale bytelná muzika.

Nakonec došlo i na mluvícího paňáka. Jeho vystoupení bylo úderné a krátké. Obecenstvo hýkalo smíchy, my ne. Shotgun Red, tedy břicho pana Halla i pan Hall sám mluvili totiž krásnou tennessíjštinou, které člověk z Čech ani po kurzech v Oxfordu nemůže rozumět. Tady máte krátkou upoutávku:

Vzali jsme Shotgun Reda na milost, dokonce jsme na synův popud (!) jednoho plyšového koupili na památku.

Představte si, že malé dítě spinká v postýlce s plyšovým Masarykem! Jiný kraj, jiný mrav.

P. S. Vrtá mi hlavou, proč se ta loď nejmenuje PRESIDENT JACKSON?
On totiž existoval jižanský generál, velký hrdina občanské války, který se jmenoval Thomas Jonathan „Stonewall“ Jackson.