Tralee (irsky Trá Lí) je hlavní město hrabství Kerry. Leží v jihozápadní části Irska, na severní straně pevninské šíje
poloostrova Dingle, má asi dvacet tisíc obyvatel. Kromě toho, že slouží jako významné středisko turistického ruchu, stalo se i světovým centrem
krásných Irských dívek. Hned vysvětlím, jak k tomu došlo.
Jednoho večera roku 1957 seděla parta místních podnikatelů v Hartyho baru. Vymýšleli, co by přitáhlo turisty a rodáky z celého světa na dostihový
týden, který se v Tralee vždy koncem srpna konal. V jeho rámci se tradičně volila Karnevalová královna. Pánové si povídali a dohadovali se
tak dlouho, až si vzpomněli na příběh nešťastné chudé krasavice a bohatého mladíka, který by se dal k propagaci použít. Bylo to takhle:
Mary O‘Connor (*1820), dcera chudičkého ševce, byla přijata jako služka do bohatého domu boháčovou dcerou. Ta se pro změnu jmenovala Maria.
Maria měla bratra, William Pembroke bylo jeho jméno. Byl to snílek a básník. Jednou se William předčasně odpoutal od koní a míčových her,
vrátil se domů a šel se kouknout na sestřiny děti. Ty ovšem hlídala spanilá služebná Mary. Jeden pohled stačil – byl dechberoucí!
Panáček se od té doby držel více doma. Potíže se však vždycky najdou: on byl bohatý protestant, ona chudá katolička.
Letitý irský problém spočívá v tom, že bohatí chtějí žít v království a chudí chtějí svobodu.
Tady však majetný chtěl ztratit svobodu s chudou, o náboženství moc nešlo. Tatínek mu to zatrhl, on se vzepřel.
Jednou v noci u křišťálové fontány vzal Mary do náruče a zapěl píseň The Rose of Tralee.
Hned následující večer však byl osudný, William v pouliční bitce těžce zranil chlapíka, zvaného Leggett. Stačil ještě vyrobit a věnovat
milované Mary prsten a zasnoubit se s ní, když vtrhl do sednice jeho nejlepší kamarád Bob Blenerhasset s jobovkou: „Legget mrtev,
policie přichází, tady máš sto zlatých a koně a hybaj do přístavu Barrow, tam čeká loď!“ A tak se čerstvý snoubenec dostal až do Indie,
kde se stal válečným zpravodajem.
Britský generál si časem nechal vyprávět jeho příběh nenaplněné lásky a pomohl mu k návratu domů.
Tam William v roce 1849 zase jednou popíjel koňak v hospodě King’s Arms in the Rock, když okolo kráčel pohřební průvod. „Kdo zemřel?“,
zeptal se. „Ále ňáká Mary O’Connor, co jí říkaj Růže z Tralee, eště jí nebylo devětadvacet!“, zněla odpověď. A Williamovi nezbylo
nic jiného, než pravidelně navštěvovat dívčin hrob v Clogherbrienu.
A časem se oženit, emigrovat do Ameriky, zplodit dvě dcery, rozvést se,
vrátit se do Irska a uchlastat se. Nikdy prý ale nezapomněl na svou pravou lásku. Dožil v ubytovně staré Biddy v Ashe Street.
13. října 1864 zesnul a je pohřben vedle své „Rose of Tralee“.
Zmiňovaný song zapěla Věra Klásková poté, co jsme si v Tralee v roce 2011 rozbalili kufry v útulné cottage:
Text písně je navýsost romantický, česky možná takhle:
Chladné stíny večera rozprostřely svůj plášť
a Mary celá rozesmátá mě poslouchala.
Měsíc stoupal nad údolí a zářil svým bledým svitem,
když jsem získal srdce Růže z Tralee.
Ačkoli roztomilá a nádherná jako růže v létě,
nezískala si mne jen svou krásou. Oh ne!
Byla to věrnost, zářící vždy z jejích očí.
Díky té miluji Mary, Růži z Tralee…
Tolik ve zkratce chmurný příběh, který inspiroval výše zmíněnou skupinu traleeských bohatců k založení každoroční kulturní akce.
Festival měl první ročník v roce 1959 s rozpočtem pouhých 750 liber. Napřed soutěžily jenom dámy z Tralee, později z celého
hrabství, od roku 1967 se účastní ženy irského původu z celého světa, vybírané v postupně se měnícím systému předkol. V srpnu se koná
finále, jehož vítězkou se stává dáma, která odpovídá požadavkům v písni: musí být krásná a fér, stává se velvyslankyní Irska na cestách po světě.
Festival se snaží být slavností aspirací, ambicí, intelektu, společenské odpovědnosti a irského dědictví, slavností moderních mladých žen.
Náš první výlet do Irska v roce 2011 jsme si načasovali tak, abychom mohli festival vidět. Bylo na co koukat! Ulice plné diváků, průvod, koncerty,
spektákly všemožné.
Kapela pak hulákala do noci na náměstí, které se jmenuje The Square, tedy česky Náměstí.
Alespoň to nemusejí pořád přejmenovávat, že.
O dva roky později jsme vykonali již třetí spanilou jízdu na Smaragdový ostrov. Dorazili jsme i do Drumcliffu v hrabství Sligo s úmyslem
navštívit hrob Williama Butlera Yeatse.
Stáli jsem v zadumání nad místem posledního odpočinku velkého irského básníka, když se od brány
hřbitova ozval zvuk brzdícího autobusu a pak chichotání dívčího davu.
Přepadové komando krasavic se hrnulo k nám. S nimi kameraman, jakýsi činovník a ještě jeden další.
Tu nám došlo, že je zase konec srpna a že dámy jsou vyzbrojené šerpami s nápisy, které je usvědčují z účasti na festivalu Rose of Tralee, ročník 2013.
Dívky se chvíli hemžily okolo hrobu a vyslechly vlastenecké poučení o zde pohřbeném velikánovi. Protože u Růže z Tralee se nehodnotí jenom krása,
ale i aspirace, ambice, intelekt, společenská odpovědnost a znalost irského dědictví. Jak už jsem uvedl výše, mají účastnice festivalu během finálového
týdne i vzdělávací akce (!). Soutěžící pocházejí z celého světa a pro některé z nich je to možná vůbec první návštěva země jejich předků.
Zpět ke kořenům, že ano!
Pánský doprovod měl s uspořádáním toho hejna slečen a paní dost velké problémy, ale nakonec se dílo podařilo.
S otevřenými i zavřenými deštníky.
A já jsem pro spanilomyslné čtenáře mezi Růžemi našel tu, která ročník 2013 vyhrála.
Když jsme nastoupené krásky fotili, ještě jsme ovšem ani ona ani my netušili, jak to dopadne.
