Začalo to patrně v Los Angeles 8. února 1960, když otevřeli první kus nového chodníku na Hollywood Boulevard. Do dlažby zasadili hvězdy,
v každé hvězdě jméno slavné hvězdy. Od té doby se stalo šlapání na slavná jména módou tam i na mnoha dalších místech. Někde, jako
třeba v Torontu, jsou to také placaté hvězdy, jinde, například v Cannes, jsou v chodníku otisky hvězdných rukou. V Brně mají i psí
ťápotu. Po cestách s otisky se dá ale špatně chodit, našinec si může podvrtnout kotník. Placaté hvězdy jsou lepší. Považuji za zvláštní a
pozoruhodné, že oslavencům vesměs nevadí, že se pro větší slávu šlape po jejich jménech. Pravda, někteří už zasazení do dlažby odmítli,
ale je otázkou, zda to nebylo spíš kvůli ceně. Nominant na ocenění v Hollywoodu musel totiž v roce 2017 zaplatit třicet tisíc dolarů
společnosti Hollywood Historic Trust, jež se o onen roztomilý chodníček stará. Jediný, kdo chtěl být také oslaven hvězdou, ale
zároveň nepošlapán, byl světový boxerský šampion Cassius Clay alias Muhammad Ali. Že by chodili po jeho jméně, to mu nevadilo, ale
bylo pro něho zcela nepřijatelné, aby capali po jménu proroka Mohameda. Tak mu tu jeho hvězdu zazdili do stěny vedlejšího domu svisle.
Náš zákazník – náš pán.
Na wikipedii najdete dokonce i seznam oslavných chodníků, viz
ZDE
Bylo-nebylo, v podmračenou neděli 15. května roku 2011 o polednách jsme šli dokončit prohlídku nashvillského muzea country hudby.
Kráčeli jsme po chodníku slávy okolo kytiček, které mají jména podle slavných písní (všechno je tu slavné), když tu se v parku začalo něco dít.
Slavný komentátor společnosti GAC (Great American Country) Bill Cody stál vedle slavného Chodníku slávy a cosi
vykládal do televizní kamery. O kus dál jsme zakopli o člověka, který intenzivně drhnul. Opravdu se něco chystá!
Nečekali jsme až začne natírat trávu na zeleno a vešli jsme do muzea. Poobědvali jsme hot dog v místní dvoraně. To není Dvorana slávy,
to je pouhá dvorana, vstupní hala. Síň slávy, podle českých countrytakyodborníků tzv. „Dvorana slávy“, je o dvě patra vejš!.
Neuvěřitelné a šokující bylo, že v bufetu, který je hned za vchodem do muzea, v Nashvillu, Tennessee, ve státu, kde byla v té době
částečná prohibice, kde jsem musel ve svých šedesáti pěti letech ukazovat pas, když jsem si chtěl koupit pixlu piva v samoobsluze, se
V NEDĚLI V POLEDNE dal koupit bez omezení PANÁK WHISKY!
Dětem snad nenalévali...
Po panáku jsme dokončili prohlídku expozice, vyslechli přednášku o banju a vyšli ven. Tam už bylo srocení davu.
Vlajky vlály...
Dav dychtil...
Ukázalo se, že jsme se úplnou náhodou nachomýtli k slavnostnímu obřadu doplnění chodníku o dva další oslavence: byli to pánové Bill Anderson
a Keith Urban.
Ten pán s kytarou byl tehdy pořád všude. David Andersen, tzv. Ambassador of Music City.
O řečnění amerických country zpěváků, muzikantů a různých funkcionářů by se dal napsat zvláštní článek. Mají to rádi. Zde se omezím na
konstatování, že při popisované akci řečnilo celkem pět osob: nezbytný Bill Cody (1) jako hlavní moderátor, dva další jako uváděči
oslavenců neboli hostitelé (2, 3) a samotní dva oslavenci (4, 5).
V publiku, v první řadě, seděly celebrity. Jak jsme se dovtípili, byli to vesměs různí místní činitelé a šéfové. Pouze ta blondýna uprostřed
se nám zdála nějaká povědomá. Zkuste hádat, kdo to byl!
Ano, byla to Nicole Kidman. Ona tam těžko mohla chybět, když to tehdy byla Urbanova manželka, že! Vzali se 25. června 2006,
rozešli se v roce 2025.
Po delší době proslovy dozněly a slepý Bill Anderson byl vyproštěn od kecpultu. Dav diváků předváděl typické americké ovace vstoje.
Byl patnáctý máj, večerní máj, byl country music čas. Park mezi muzeem, halou Nashville Predators, koncertní síní
Nashville Symphony a hotelem Hilton - mají to všechno hezky pohromadě - osiřel. Hlavou mi táhly myšlenky na slávu.
