Martin Amis: TĚHOTNÁ VDOVA: DŮVĚRNÉ DĚJINY
(Plus 2012)
2006 - Úvod
Do městečka vjeli ze směru od zámku; od auta k baru se Keith Nearing vydal soumrakem ulicemi italského Montale, z každé
strany jednu dvacetiletou blondýnku, Lily a Šehrezádu...
Tohle je příběh sexuálního traumatu. Když Keitha zmíněné trauma postihlo, nebyl ve věku nikterak choulostivém. Podle
veškerých definicí byl dospělý a se vším svolný – naprosto svolný. Chceme tedy doopravdy použít slova trauma
(z řec. „zranění“)? Protože když ono zranění utržil, ani kapku nebolelo. Jednalo se o počitek, jenž představoval pravý
opak mučení. Tyčila se nad ním neoblečená a neozbrojená, štípala ho kleštěmi blaha: rty, konečky prstů. Ad mučení: z lat.
torquere, tedy „otáčeti“. Byl to pravý opak mučení, třebaže se otáčelo ledasčím. Ničilo ho to dvacet pět roků.
∗∗∗
Za jeho mladých let se lidem, kteří byli hloupí nebo blázniví, říkalo hlupáci nebo blázni. Ale teď (teď, když byl starý)
dostávali hlupáci a blázni speciální názvy popisující, co je sužuje. A právě po něčem takovém Keith toužil. Byl hloupý
i bláznivý a toužil po speciálním názvu popisujícím jeho nedostatek.
Všiml si, že speciálními nálepkami už se honosí i všelijaké dětské potíže. A on si o těchto domnělých neurózách a fantomových
hendikepech četl s poťouchlostí zkušeného a dnes už notně cynického rodiče. Jo, tohle poznávám! říkal si. Jde o neduh
známý též pod pojmem syndrom mrňavého spratka. A támhleto už jsem taky zažil: porucha stimulující rozvoj líného parchanta.
Byl si vcelku jist, že tyhle poruchy a syndromy nejsou nic než výmluvy, aby matky a otcové mohli svoje potomstvo cpát
medikamenty. V Americe, která – rámcově vzato – představuje naši budoucnost, je většina domácích mazlíčků
(asi šedesát procent) na antidepresivech.
Když se Keith vrátil v myšlenkách zpět, napadlo ho, jak by bylo prima před takovými deseti či dvanácti lety pumpovat
prášky do Nata a Guse – byl by to způsob, jak v jejich bratrovražedné válce nastolit klid zbraní. A teď by mu zase dělalo
dobře, kdyby mohl omamovat léky Isabel a Chloe pokaždé, když ze svého hlasu prostřednictvím vřískotu a hýkání ukuly zbraň
(ve snaze objevit hranice vesmíru) či když s veškerou drzostí, k níž člověka opravňuje zbrusu nový objev, pronesly
nějakou neuvěřitelně zraňující poznámku stran jeho vzhledu: Kdybys měl trochu víc vlasů, tati, vypadal bys podstatně líp.
No na mou duši! Táto, když se směješ, vypadáš jako potrhlej obstarožní vandrák. Je tohle možné...? Keith si to dokázal
představit dost snadno: ano, varianta antidepresiva. Pojďte sem, holčičky moje. Pojďte okoštovat tohle dobroučký nový cukrátko!
Fajn, ovšem pak by to člověk musel konzultovat s lékařem a vycucat si z prstu nějaký ten zdravotní postih a jít
vystát frontu do lékarny v Lead Road, zalité světlem zářivek...
Copak je to se mnou v nepořádku? uvažoval. Když pak jednoho dne (bylo to v říjnu 2006) přestalo sněžit a už pouze pršelo,
jen se lilo, vyrazil ven, rovnou do té křížovky s tajenkou od A do Z, rozumějte mezi pouliční výkopy nacucané vláhou,
na to skvostné archeologické naleziště, v něž se proměnilo město Londýn. A tam byli lidé. Jako vždycky poslední dobou
jim hleděl do tváře a přitom si myslel: On – 1937, ona – 1954, oni – 1949... Pravidlo číslo jedna: Nejdůležitější je na
člověku jeho datum narození. Které mu vtiskává niternou historii. Pravidlo číslo dvě: Dříve či později se z každého
lidského života stává tragédie, někdy dříve, později vždycky. Pravidla další budou následovat časem.
Keith se usadil v kavárně, kam zpravidla chodíval, s kávou po americku, s nezapálenou francouzskou cigaretkou
(pouhá rekvizita), s britskými novinami velkého formátu. A tady to máme, ty nové zprávy, nejčerstvější pokračování
thrilleru a dobrodružného bijáku, toho velikého otáčeče stránek zvaného planeta Země. Svět je kniha, kterou neumíme odložit...
A Keith si začal číst o nové duševní chorobě, o té, jež k němu promlouvala strašidelným šeptem. Postihovala děti, tahle
nová choroba, ale nejlépe účinkovala u dospělých – u těch, kdo už dosáhli věku rozumové dospělosti.
Nová nemoc nese název syndrom tělesné dysmorfie čili porucha vnímání ošklivosti. Ti, kdo STD čili PVO trpí, zírají na svůj
odraz v zrcadle a vidí něco ještě horšího, než co nabízí realita. V životním období, v němž se nacházel Keith
(bylo mu padesát šest), je už člověk smířen s prostou pravdou: každá další návštěva u zrcadla ho a priori konfrontuje
s čímsi bezpříkladně příšerným. Ale když se v těchto dnech Keith pohupoval nad koupelnovým umývadlem, měl pocit,
že je pod vlivem nějakého pekelného halucinogenu. Každá výprava k zrcadlu mu vstříkla do žil dávku kyseliny lysergové;
velmi zřídka se z toho vyklubal primatripový trip, spíš to byl takřka pokaždé mizernětripový trip, avšak o trip se jednalo
bez výjimky pokaždé.
Keith si objednal další kávu. Ta zpráva ho povzbudila.
Možná, že takhle doopravdy nevypadám, blesklo mu hlavou. Jsem jen duševně chorý – a basta. Takže se snad ani nemám čím trápit.
Syndrom tělesné dysmorfie čili porucha vnímání ošklivosti, ano, doufal, že ho postihlo právě tohle.
Když zestárnete... Když zestárnete, účastníte se konkurzu na roli životní existence a pak, po zkouškách, které neberou konce,
ve finále hrajete v hororu – v diletantském, nezodpovědném a v prvé řadě nízkorozpočtovém hororu, kde si autoři
(jak už to u autorů hororových snímků bývá) to nejhorší šetří na konec.
<<< ZPĚT