PROČ ZROVNA MOZART?
Proč se transformační síla hudby neoznačuje jako Bachův efekt, Beethovenův efekt nebo efekt Beatles? Copak je pouze Mozart
chován ve větší úctě nežli takové géniové, jakými byl Beethoven, Gershwin a Louis Armstrong? Anebo má jeho hudba nějaké
jedinečné parametry odhalující univerzální odpovědi, které lze podrobit měření teprve nyní?
Stejné otázky si kladl i Tomatis. A zjišťoval znova a znova, že bez ohledu na posluchačův hudební vkus či jeho případnou
předchozí znalost Mozartova díla dokáže tato hudba posluchače uklidnit, vylepšit jeho prostorové vnímání a umožní mu jasněji
se vyjadřovat - komunikovat srdcem i hlavou. Tomatis shledal, že Mozart beze sporu dosáhl nejlepších výsledků a dlouhodobé
odezvy, ať už v Tokiu, Kapském Městě či Amazonii.
Rytmy, melodie a vysoké frekvence Mozartovy hudby zjevně podporují a rozvíjejí kreativní a motivační oblasti mozku. Klíč
k jeho velikosti však tkví možná v tom, že všechny ty zvuky jsou tak čisté a prosté. Mozart se nesnaží tkát oslnivé
tapiserie jako veliký matematický génius Bach. Nerozpoutává přílivové vlny emoci jako zmučený epik Beethoven. Jeho dílo
v sobě netají přísnou jednoduchost gregoriánského chorálu, tibetské modlitby ani shakerského hymnu. Nekonejší tělo jako
dobrý lidový muzikant ani ho neuvádí do pohybu jako rocková hvězda. Mozart je hluboce tajemný a zároveň přístupný - a především
zcela bezelstný. Jeho vtip, šarm a prostota nám umožňuje najít hlubší moudrost v nás samotných. Pro mě je Mozartova hudba
jako skvostná architektura mogulské Indie: jako Jantarový palác v Džajpúru nebo Tádž Mahal. A právě ona průhlednost,
oblouky a rytmy v otevřeném prostoru lidského ducha tak hluboce zasahují.
Ačkoliv byl Mozart v mnoha ohledech spřízněn s Haydnem a dalšími skladateli své doby, Tomatis ve své knize Pourquoi
Mozart? (Proč Mozart?) tvrdí, že „on měl účinek a vliv, který ostatní neměli. Byl výjimkou z výjimek, disponoval
osvobozující, hojivou, ba řekl bych dokonce léčivou mocí. Jeho působivost daleko přesahuje vše, co pozorujeme u jeho
předchůdců…u jeho současníků i jeho následovníků.“
Ojedinělá a nezvyklá síla Mozartovy hudby pravděpodobně pramení z jeho života, zejména z okolností jeho narození.
Mozart byl zplozen v prostředí, jež se objevuje pouze zřídka. Jeho prenatální existence byla den co den zalévána hudbou,
hlavně zvuky otcovy hry na housle, což skoro jistě zlepšilo jeho neurologický vývoj a probudilo v děloze kosmické rytmy.
Jeho otec byl kapellmeisterem čili hudebním ředitelem v Salzburku a jeho matka, dcera hudebníka, hrála v synově
hudebním vzdělávání zásadní roli už tím, že v těhotenství zpívala písně a serenády. Díky tomuto vynikajícímu hudebnímu
prostředí se Mozart už narodil nasáklý hudbou a zformovaný jejím vlivem.
Ve svých čtyřech letech byl nadaným hudebníkem a je považován za jedno z nejslavnějších zázračných dětí v historii
vůbec. Jako malý Ježíš, který udivil starší v chrámu, i malý Wolfgang přiváděl k úžasu pomazané hlavy Evropy -
a jeho mladistvé brilanci a virtuozitě aplaudovali také muzikanti, skladatelé a prostí posluchači. Když mu bylo šest, složil
svou první skladbu, menuet a trio pro klávesy, a ta poslední se zrodila v době, kdy jeho dílo čítalo 626 důležitých
skladeb. Ve dvanácti letech už komponoval pravidelně, přičemž během své kariéry vytvořil sedmnáct oper, čtyřicet jednu symfonii,
dvacet sedm koncertů pro klavír, tucty klavírních sonát a hudbu pro varhany, klarinet a další nástroje. Zatímco si zapisoval
jeden kousek, uměl si už představit druhý; zdálo se, že má v hlavě celou skladbu ještě dřív, než ji vrhne na papír.
V dopise otci vysvětluje: „Už mám všechno složeno, ale napsáno to ještě není.“
Možná proto, že se jeho talent projevil v tak útlém věku, nikdy neztratil aureolu věčného dítěte. Příslovečná byla rovněž
jeho náklonnost ke šprýmům. „Se zvěstmi a pověstmi o zdánlivě automatické, takřka náměsíčné povaze Mozartova tvůrčího procesu
zanedlouho splynuly postřehy o jeho nezodpovědnosti a dětinství,“ uvádí ve své závažné nové biografii Mozart Maynard Solomon.
„Tohle vše jako by naznačovalo existenci kanálu spojujícího dětství a tvořivost, jemuž raně romantičtí estéti nedokázali odolat,
poněvadž v něm rozeznávali ozvěnu svého znovuobjevování oplakávaného zlatého věku.“
Irvinští badatelé intuitivně pochopili souvislost mezi Mozartovou ranou výchovou a kreativní silou jeho hudby. Doktoři
Rauscherová a Shaw vysvětlili, že si ke svým pokusům zvolili Mozartovu hudbu právě proto, že Mozart skládal už v útlém
mládí a „těžil z repertoáru prostorově-časových vzorců zakořeněných v mozkové kůře“.
Podobně jako u mnoha jiných mladých virtuosů i u Mozarta platilo, že jeho skladatelskou a hráčskou genialitu provází chaos
v osobním životě. Jako dospělý se nesmírně zajímal o svůj zevnějšek a utratil spoustu peněz za paruky a šaty; nejspíš si
takhle vynahrazoval skutečnost, že dorostl jen do výšky pěti stop čtyř palců (asi 160 cm - pozn. překl.) a na obličeji měl
od dětství jizvičky po neštovicích. V lásce měl smůlu: oženil se s obyčejnou sestrou svéhlavé krásky (Aloisie Weberové -
pozn. překl.), která mu dala košem. I po sňatku se v jednom kuse nešťastně zamilovával do svých mladých žaček, což
působilo napětí v rodině. S potěšením vyváděl svému okolí kanadské žertíky a až do smrti byl nenapravitelným rejpalem.
A přece tyto chaotické aspekty jeho osobnosti se paradoxně staly živnou půdou jeho umění a dnes pomáhají přiživovat legendu,
jež Mozarta obklopuje: vyzdvihují eleganci jeho hudby a tvoří pozadí pro jeho zralé úspěchy. Mozart byl marnivý a nevinný,
světák a dětina, který se nikdy nesnažil pochopit, kým je, ale jeho duchaplná naivita byla dokonalou nádobou pro jeho kompozice,
zdánlivě seslané z nebe. Bez ohledu na to, jak absurdní a tragický byl jeho život (a jeho smrt pětatřiceti letech),
kanál k nebeské harmonii se nikdy nepřerušil. Dokázal napsat ty nejprůhlednější, nejlíbeznější a nejvíce láskou prodchnuté
melodie třeba i za velice chmurných okolností. V posledním roce života, uprostřed manželského rozkolu a dvorských intrik,
napsal rozmarnou, hluboce ezoterickou a životu přitakávající operu Kouzelná flétna a ponuré, a přece inspirativní Rekviem,
důraznou konfrontaci se smrtí.
Mozart jednak ztělesňoval svou éru, jednak její rámec překračoval. Po hudební stránce se řadí mezi vrcholné baroko a honosné
výšiny romantismu. Žil však zároveň v radikální době Johna Wesleyho, Voltaira, Thomase Jeffersona, Mary Woolstonecraftové
a Goetha, kdy v politice a náboženství byly znovu instrumentovány veškeré složky orchestru západní společnosti. A tak jeho
dílo oslavuje svobodu lidského myšlení, jež začíná ukazovat své barvy i pod bleďoučkým mejkapem a napudrovanou parukou feudální
rozkastované společnosti v Evropě a koloniální říše v Americe. Důležitější je, že v Mozartově hudbě se skrývá
elegance a hluboce prociťovaná sympatie. Jeho umění si zachovává poklid - nikdy se neproviní křiklavostí. Stejně jako sama
moderní civilizace, která se vynořila z antického, středověkého a renesančního světa, i Mozart je ztělesněním nevinnosti,
vynalézavosti a příslibu zrození nového řádu věků.
Muzikanti, učenci a posluchači nedávno uvítali objev, že Mozart přispěl dvaceti minutami hudby do díla nazvaného Kámen mudrců,
což byla vídeňská opera několika autorů, která vznikla v posledním roce jeho života. Pramálo si uvědomoval, že kamenem
mudrců se stane sama kompoziční podstata jeho práce - stane se univerzálním klíčem k léčivým silám hudby a zvuku.