Keith Donohue:  UKRADENÉ DÍTĚ    (Euromedia 2009)

---

Neříkejte mi víla. Už se nám nelíbí, když nás někdo nazývá vílami. Kdysi bývalo slovo víla, fairy, dokonale přijatelnou škatulkou pro všelijaká stvoření, ale dnes se k němu váže příliš mnoho asociací. Když to vezmeme etymologicky, víla je tvor úplně zvláštní, spojený do jisté míry s najádami čili s vodními nymfami, a přestože s těmi máme společné kořeny, rod jsme samostatný. Slovo fairy se odvozuje z fay (ve staré francouzštině fee), což pochází z latinského slova Fata - tak se jmenovala bohyně osudu. Víly žijí na rozhraní nebeského a pozemského světa ve společenstvích, jimž se říká faerie.
V tomhle světě existuje řada pozemských duchů, kteří carminibus coelo possunt deducere lunam, dokáží svými půvaby vyloudit z nebes Měsíc, a ti se od pradávna dělí na šest skupin: duchové ohniví, vzdušní, zemští, vodní, podzemní. Pak tu máme samostatnou čeleď víl a nymf. O plemeni duchů ohnivých, vodních a vzdušných nevím téměř nic. Ďábly zemské a podzemní však znám všecky až moc dobře; jejich škála je nekonečně pestrá a nespočet je i mýtů o jejich chování, zvycích a kultuře. Po světě jsou známí pod mnoha různými jmény - lárové, strážní duchové, fauni, satyrové, folioti, skřítkové hospodáříčci, pukové, leprikóni, vyžlata, sídhe, trollové - a těch posledních pár zbylých se ukrývá v lesích a lidské bytosti je vídají či potkávají jen zřídka. Pokud si mě potřebujete nějak pojmenovat, říkejte mi šotek.
Anebo ještě lépe: jsem podvržené dítě. Tohle slovo popisuje už samo o sobě, co jsme povinni a předurčeni dělat. Uneseme lidské děcko a nahradíme ho jedním z nás. Ten šotek se stane dítětem a z toho dítěte se stane šotek. Nemůže to být jen tak ledajaký chlapec či děvčátko - bývá to děcko, jehož výjimečná duše si neví rady s mladičkým životem a hluboce prociťuje plačtivé nesnáze tohoto světa. Podvržení si svůj protějšek vybírají velice pečlivě, poněvadž taková příležitost se naskytne třeba jen jednou za deset let nebo tak nějak. Dítě, jež se stane součástí našeho společenství, musí čekat snad i celé století, než na něho v cyklu přijde řada, a ono se může stát podvržencem a znovu vstoupit do lidského světa.
Příprava je suchopárná a spočívá v bedlivém pozorování dítěte, jeho kamarádů a rodiny. Tohle se samosebou musí provádět potajmu a nejlepší je vybrat si děcko, než začne chodit do školy, protože pak se celá záležitost komplikuje: dítě je nuceno vštěpovat si do paměti spoustu informací mimo okruh nejbližšího příbuzenstva a ty dále zpracovávat a kromě toho už je schopné obratně předstírat svou totožnost a osobní historii a tuto imitaci zrcadlit ve stavbě těla a rysech tváře. Nejsnáz to jde s nemluvňaty, jenomže starat se o ně bývá pro podvržence docela problém. Nejlepší věk je šest nebo sedm roků. Každé starší děcko už musí mít silněji vyvinuté vědomí vlastního já. Ať už je ale dítě velké jakkoliv, podstatou věci je oklamat rodiče, aby si mysleli, že tenhle podvrženec je opravdu jejich potomkem. Jde to snáz, než si lidé většinou představují.
Kdepak, potíž nespočívá ani tak v tom, že si osvojujeme historii daného dítěte, ale v samotném bolestivém aktu tělesné proměny. Nejdřív přijdou na řadu kosti a kůže: napínáte je tak dlouho, až se chvějete jako list a skoro se dostanete do příslušné velikosti a podoby. Potom se ostatní pustí do práce na vaší nové hlavě a obličeji, což vyžaduje talent sochaře. Chrupavky se poddávají značnému tlaku a tahu, jako by vaše lebka byla jen měkkou hroudou hlíny či karamelu, a pak přijde ta záludná vychystávka se zuby, odstraňování vlasů a otravné nové ovlasení. Celý ten proces probíhá bez jediného gramu tišicích prostředků, ačkoliv někteří nasávají nechutnou pálenku ze zkvašené žaludové kaše. Dost hnusný podnik, ale stojí za to, i když já osobně bych se obešel bez poměrně složitého znovuuspořádání pohlavních orgánů. Nakonec je z vás přesná kopie dítěte. Před třiceti lety, v roce 1949, jsem byl podvrženec, jenž se stal opět člověkem.
Vyměnil jsem si život s Henrym Dayem, s chlapcem, který se narodil na farmě kus za městem. Když bylo Henrymu sedm, jednou v létě takhle v podvečer utekl z domova a schoval se v dutém kaštanu. Naši šotkovští špioni ho sledovali a spustili poplach a já jsem se přeměnil v jeho dokonalou kopii. Lapili jsme ho a já jsem vklouzl do dutiny, abych si s ním prohodil život. Když mě té noci našla parta pátračů, byli celí bez sebe štěstím, úlevou a pýchou; jak jsem očekával, nezlobili se. „Henry!“ řekl mi zrzek v hasičském stejnokroji, když jsem předstíral, že v té schovávačce spím. Otevřel jsem oči a zářivě jsem se na něj usmál. Muž mě zabalil do tenké deky a vynesl mě z lesa k dlážděné silnici, kde stál požární vůz, jehož červené signální světlo pulzovalo v rytmu srdce. Hasič mě odvezl domů k Henryho rodičům - k mému novému otci a matce. Jak jsme tak jeli nocí po té silnici, nepřestával jsem myslet na to, že když uspěju v první zkoušce, svět bude zase můj.
Panuje obecně rozšířený mýtus, že matka z ptačí a živočišné říše rozpozná svoje mládě mezi všemi a odmítne cizího potomka, kterého jí někdo strčí do nory či do hnízda. Tak to ale není. Kukačka ve skutečnosti běžně klade vajíčka do hnízd jiných ptáků, a přestože je pak to vylíhlé ptáče v porovnání s ostatními výjimečně veliké a žravé, mateřské péče se mu dostává ve stejné či větší míře, a často dokonce vystrnadí ostatní mláďata z jejich posvátného domova. Někdy nechá ptačí matka vlastní potomstvo hladovět, jen aby uspokojila neutuchající požadavky mladé kukačky. Mým prvním úkolem bylo vytvořit předpoklad, že jsem opravdický Henry Day. Lidé jsou bohužel vůči vetřelcům v hnízdě podezíravější a méně tolerantní.
Zachránci věděli jen tolik, že hledají malého kluka, který se ztratil v lese, takže stačilo, abych zůstal zticha. Někoho koneckonců našli, a tím pádem byli v klidu. Když se hasičské auto náhle naklonilo a rozjelo se nahoru po příjezdové cestě k domu Dayových, vyblinkal jsem na jasně červené dveře ostrou směs žaludové kaše s potočnicí a několika exoskelety drobného hmyzu. Hasič mě popleskal po hlavě a shrábl mě i s dekou a se vším, jako bych nebyl nic důležitějšího než nějaké zachráněné kotě anebo opuštěné mimino. Henryho otec seskočil z verandy, aby mě popadl do náručí, a mocným objetím a vroucími hubičkami, jež zaváněly kouřem a alkoholem, mě uvítal doma jako svého jediného syna. Obalamutit matku bude o dost těžší.
Matčin obličej prozrazoval všechny její city: flekatá kůže zbrázděná slanými slzami, červeně orámované bleděmodré oči, vlasy pocuchané a rozházené. Napřáhla ke mně třesoucí se ruce a krátce ostře vykřikla jako králík chycený do oka. Otřela si oči rukávem blůzy a obklopila mě ničivě třaslavou náručí zamilované ženy. Potom se rozesmála hlubokými koloraturními trylky.
„Henry! Henry!“ Odstrčila mě a na vzdálenost paží si mě přidržela za ramena. „Ukaž, ať se na tebe kouknu! Jsi to vážně ty?“
„Mrzí mě to, mami.“
Odhrnula mi z očí ofinu a pak mě znovu přivinula k hrudi. Srdce jí tlouklo přímo u mého obličeje a mně z toho bylo horko a nepříjemně.
„Netrap se tím, zlatíčko moje. Jsi doma, v bezpečí a nic se ti nestalo - na ničem jiném přece nezáleží. Jsi zase zpátky u mě.“
Tatínek mi položil na temeno svou velikou dlaň a mne napadlo, že takhle by ta uvítací scéna mohla pokračovat donekonečna. Vykroutil jsem se jim a z Henryho kapsy jsem vydoloval kapesník; na zem se vysypaly drobečky.
„Mrzí mě, že jsem ukradl tu sušenku, mami.“
Zasmála se a ten stín z očí se jí vytratil. Možná, že až do téhle chvíle váhala, zda jsem opravdu její krev a tělo, ale zmínka o sušence splnila svůj účel. Henry jednu sebral ze stolu, když utíkal z domova, a zatímco ho ostatní vedli k řece, já jsem mu ji štípl a strčil si ji do kapsy. Ty drobky dokazovaly, že jsem její.

---