SNĚDÁ RUKA
Kdekdo ví, že mě sir Dominick Holden, ten známý chirurg z Indie, učinil svým dědicem a že po jeho skonu jsem se během
hodiny proměnil z těžce pracujícího doktůrka, který má hluboko do kapsy, v zámožného majitele realit. Mnozí mají
rovněž povědomost o tom, že mezi zmíněným dědictvím a mnou stálo ještě přinejmenším pět jiných osob, a tohle rozhodnutí
sira Dominicka považují za čirou svévoli a prapodivný vrtoch. Všechny pochybovače však můžu ubezpečit, že v tomto ohledu
jsou zcela na omylu: kromě toho, že sira Dominicka během posledních let jeho života doopravdy poznala jediná osoba a tou jsem
byl já, existovaly velice pádné důvody, proč by mi měl prokázat svou dobrou vůli. A třebaže to zde vlastně tvrdím já sám, žádný
člověk nikdy neudělal pro druhého víc, než jsem vykonal já pro svého strýčka z Indie. Nemůžu očekávat, že bude mému
příběhu přikládána víra, ale v každém případě se jedná o historii tak výjimečnou, že kdybych ji nyní nezapsal, měl bych
pocit, že jsem nedostál svým povinnostem. Takže zde ji máte, a budete-li jí věřit, či nikoliv, ponechávám čistě na vás.
Sir Dominick Holden, člen chirurgické komory, komandér Nejvznešenějšího řádu Indické hvězdy, a sám ani nevím, co ještě, patřil
ve své době k nejvýznačnějším chirurgům Indie. Původně sloužil v armádě, ale posléze odešel v Bombaji do civilu
a otevřel si tam soukromou praxi, přičemž zajížděl do všech oblastí Indie coby konzultant. Jeho jméno je nejčastěji vzpomínáno
v souvislosti s Orientální nemocnicí, kterou založil a podporoval. Nicméně nadešel čas, kdy jeho železná tělesná
konstituce začala vykazovat známky dlouhotrvajícího přepínání, jemuž se vystavoval, a jeho bratři lékaři (nelze říci, že by
v tom nehrály roli jisté osobní zájmy) mu jednomyslně doporučili návrat do Anglie. Snažil se vytrvat tak dlouho, jak jen
to šlo, ale nakonec se u něho rozvinuly nervové příznaky dosti výrazného charakteru, takže se vrátil do svého rodného hrabství
Wiltshire jako zlomený muž. Zakoupil rozsáhlé panství s prastarým šlechtickým sídlem, jež se prostíralo na okraji
Salisburské pláně, a podzimek života zasvětil studiu komparativní patologie, tedy oboru, který po celý život pěstoval coby
koníčka a ve kterém byl považován na odborníka na slovo vzatého.
Jak si můžete snadno domyslet, návrat tohoto bohatého a bezdětného strýce do Anglie vyvolal v naší rodině značný rozruch.
Ačkoliv jeho pohostinnost měla své meze, prokázal, že mu není cizí smysl pro povinnost vůči příbuzenstvu, a všichni popořadě
jsme obdrželi pozvání, abychom ho navštívili. Podle líčení mých bratranců a sestřenic se jednalo o vcelku zádumčivou záležitost,
takže když nakonec přišel dopis s výzvou, abych se na Rodenhurstu objevil i já, uvítal jsem ho s pocity poněkud
smíšenými. Z pozvání byla tak úzkostlivě vyloučena moje manželka, že jsem ho v prvním popudu málem odmítl, ale bylo
nutno brát ohled na zájmy dětí, a proto jsem se s ženiným souhlasem jednoho říjnového odpoledne vydal na návštěvu do
Wiltshiru, a ani ve snu by mě přitom nebylo napadlo, jaké důsledky bude tato návštěva mít.
Strýčkovo panství se rozkládalo na místě, kde se orná půda plání začíná vzpínat k obloze v podobě okrouhlých
křídových vrchů, jež jsou pro tento kraj příznačné. Když jsem v dohasínajícím světle podzimního dne jel z dintonského
nádraží, malebný ráz této scenérie mě uchvátil. Ta hrstka roztroušených zemědělských usedlostí byla natolik zatlačena do pozadí
olbřímím svědectvím o prehistorickém životě, že přítomnost budila dojem pouhého snu, zatímco vtíravou, suverénní realitou se
stala minulost. Silnice se klikatila přes údolí, která vznikla mezi řetězci travnatých kopců, jejichž vrcholky byly ztvarovány
a seřezány do podoby těch nejdůmyslnějších pevností - některé byly kulaté, jiné do hranaté, ale všechny byly tak mocné, že
dokázaly odolávat větrům a dešťům mnoha staletí. Někteří je nazývají římské, kdežto jiní je připisují Britům, ale jejich
skutečný původ vlastně nebyl nikdy tak docela objasněn a neví se ani, proč byl právě tenhle kus země tak hustě prošpikován
opevněními. Na podlouhlých, hladkých, olivově zbarvených svazích se tu a tam tyčí malé okrouhlé náhrobky a mohyly. Pod nimi
odpočívá popel plemene, jež kopalo přehluboko do nitra vrchů, ale jejich hroby nám nesdělují nic víc, než že ta nádoba plná
prachu kdysi bývala člověkem, který se kdysi ve slunečním žáru dřel do úmoru.
A takovouhle divokou krajinou jsem tedy přicestoval k Rodenhurstu, sídlu svého strýce, a shledal jsem, že dům věrně odpovídá
rázu okolí. Vjezd na zanedbanou příjezdovou cestu střežily dva polámané sloupy, notně poznamenané vlivy počasí, z nichž každý
byl korunován poničeným heraldickým znakem. Mezi jilmy lemujícími cestu se proháněl studený vítr a ve vzduchu vířila spousta
opadaného listí. Pod ponurým baldachýnem stromů na vzdáleném konci cesty vytrvale plála jediná žlutavá lucerna. V kalném
polosvětle blížící se noci jsem spatřil dlouhou nízkou budovu, která se rozkládala do dvou nepravidelných křídel
s hlubokými okapy, příkrou mansardovou střechou a zdmi křížem kráž protkanými dřevěnými trámy podle tudorovské módy.
V širokém okně s tabulkami zalévanými do olova vesele poblikávalo světlo. To okno bylo nalevo ode dveří s nízkou
verandou, jež, jak se ukázalo, označovaly vstup do strýcovy pracovny; právě tam mě totiž komorník zavedl, abych se se svým
hostitelem seznámil.
Krčil se u krbu, neboť lezavý chlad anglické jeseně působil, že se zimomřivě třásl po celém těle. Lampu měl zhasnutou, takže
jsem viděl, jak záře žhnoucích uhlíků dopadá na velikou drsnou tvář s orlím nosem, tvář, která byla od očí po bradu
zbrázděná hlubokými vráskami a rýhami - zlověstné to znamení skrytých sopečných ohňů. Když jsem vešel, můj hostitel
s jakousi starosvětskou zdvořilostí vyskočil od krbu a vřele mě přivítal na Rodenhurstu. Protože sluha přinesl do
místnosti lampu, zároveň jsem si uvědomil, že na mě zpoza huňatého obočí velmi kriticky hledí světlemodré oči, jako když za
keřem vykukují dva zvědové, a že tenhle exotický strýček bedlivě zkoumá mou povahu s lehkostí cvičeného pozorovatele a
protřelého světáka.
Co mě se týče, podíval jsem se na něj a hned vzápětí znovu, poněvadž jsem jaktživ neviděl člověka, jehož zjev by více upoutával
pozornost. Postavu měl vpravdě obrovitou, ale pohublý byl tak šokujícím způsobem, že mu kabát jen splihle visel na rozložitých
kostnatých ramenou. Končetiny měl velikánské, ale přitom na kost vychrtlé a já nedokázal odtrhnout zrak od jeho sukovitých
zápěstí a dlouhých pokroucených rukou. Ze všech těch tělesných zvláštností však na něm byly nejpoutavější jeho oči - ty
pronikavé světlemodré oči. Příčinou nebyla jen sama jejich barva ani ta houština chlupů, v níž číhaly: šlo spše o výraz, který
jsem z nich vyčetl. Protože vzhled a postoj toho muže byly pánovité, člověk by očekával, že v jeho očích spatří
jistou aroganci, jež s nimi bude korespondovat, ale namísto toho jsem uviděl pohled svědčící o zastrašeném a porobeném duchu,
ten kradmý, vyčkávavý pohled psa, jehož pán zrovna sejmul z hřebíku bič. Stačilo mi jedinkrát se podívat do těch kritických, a
přece žadonících očí, abych si vytvořil vlastní lékařskou diagnózu. Byl jsem přesvědčen, že trpí nějakou smrtelnou chorobou a
že si bezprostřední blízkost smrti sám uvědomuje, a tudíž žije v hrůze z ní. K takovému úsudku jsem dospěl, a přestože
další vývoj ukázal, že to byl úsudek nesprávný, zmiňuji se zde o něm proto, abyste si s jeho pomocí mohli lépe představit
výraz, který jsem strýci vyčetl z očí.
Jak už jsem řekl, strýc mě přivítal s veškerou zdvořilostí a asi tak za hodinu jsem už seděl mezi ním a jeho manželkou u
večeře. Na stůl přicházely zvlátní, pronikavě vonící lahůdky a za strýcovou židlí stál tajnůstkářský domorodý číšník
s bystrýma očima. Starý pár působil dojmem, že se přiblížil k té tragické nápodobě soumraku života, kdy se manžel
s manželkou, kteří ztratili všechny své blízké, ocitli tváří v tvář jeden druhému, a přesto jsou opět každý sám -
práce je dokončena a konec se blíží mílovými kroky. Ti, kdo do téhle fáze dospěli v lásce a něžnosti, ti, jimž se podařilo
přeměnit svou zimu v mírné babí léto, vycházejí z téhle životní zkoušky jako vítězové. Lady Holdenová byla drobná
čilá paní s vlídným zrakem a vždycky, když třebas jen letmo pohlédla na manžela, její výraz byl potvrzením jejího vztahu
k němu. A třebaže jsem z jejich pohledů četl vzájemnou lásku, rozpoznával jsem v nich i sdílený děs: na její
tváři jsem viděl jakýsi odraz toho plíživého strachu, který jsem zahlédl v jeho obličeji. Někdy rozprávěli radostně a
jindy se smutkem, v jejich veselí však zazníval nucený tón a jejich žal byl velmi přirozený, což mi napovědělo, že vedle mě
bijí hned dvě těžká srdce.