Paula Hawkinsová: DÍVKA VE VLAKU
(IKAR 2015)
RACHEL
Čtvrtek 11. července 2013
Ráno
Tahám se za náplast na ukazováčku. Je mokrá, protože se mi namočila, když jsem dnes ráno vymývala hrnek od kávy; připadá mi
lepkavá, upatlaná, ačkoli ráno byla čistá. Nechci si ji odlepovat, protože jsem se řízla dost hluboko. Když jsem večer přišla
domů, Cathy byla pryč, a tak jsem si skočila do krámu pro dvě láhve vína. Vypila jsem první a pak mě napadlo, že bych mohla
využít toho, že je Cathy mimo dům, a připravit si stejk a omáčku z červené cibule a jako přílohu salát. Chutné, zdravé
jídlo. Při krájení cibule jsem se řízla do prstu. Musela jsem si to jít ošetřit do koupelny, pak jsem si na chvilku lehla a na
nepořádek v kuchyni zkrátka zapomněla, poněvadž jsem se probrala kolem desáté a slyšela jsem, jak si Cathy s Damienem
povídají a on říká, že je to hnus, nechat v kuchyni takový binec. Cathy šla za mnou nahoru, tiše zaťukala na dveře a
pootevřela. Strčila dovnitř hlavu a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Omluvila jsem se, aniž jsem věděla, zač se vlastně
omlouvám. Prý se nic neděje, ale nemohla bych být tak hodná a jít tam drobet poklidit? Na prkýnku je krev, místnost smrdí po
syrovém mase a na lince trůní stejk, který začíná pomaloučku zelenat. Když mě uviděl Damien, ani nepozdravil, jen zakroutil
hlavou a oddupal nahoru do Cathyiny ložnice.
Jakmile šli oba na kutě, vzpomněla jsem si, že jsem nevypila tu druhou láhev, a tak jsem ji honem otevřela. Sedla jsem si na
kanape a dívala se na televizi; zvuk jsem měla ztlumený, aby ho nebylo slyšet. Nepamatuju si, nač jsem koukala, ale
v určité fázi jsem se musela cítit osamělá, šťastná nebo tak něco, protože jsem si zatoužila s někým promluvit. Potřeba
navázat kontakt mě načisto udolala – a zavolat jsem neměla komu. Zbýval jedině Tom.
Nechtělo se mi mluvit s nikým jiným než s ním. Podle záznamu na telefonu jsem mu volala čtyřikrát: ve 23.02, 23.12,
23.54, 00.09. Z délky hovorů jsem usoudila, že jsem mu nechala dva vzkazy. Snad to i zvedl, ale nevzpomínám si, že bych
s ním mluvila. Vybavuje se mi jen to, jak jsem mu nechávala první zprávu; mám dojem, že jsem ho jen prosila, ať mi cinkne.
A tohle jsem asi namluvila i do toho druhého vzkazu, což by ještě docela šlo.
Vlak drkotavě zastavil u červeného návěstidla a já zvedám oči. Na terase posedává Jess s hrnkem kávy. Chodidly se opírá
o stůl, hlavu má zvrácenou dozadu a sluní se. Zdá se mi, že za ní rozeznávám stín – někdo se tam pohybuje: Jason. Zatoužím ho
vidět, alespoň zahlédnout jeho pohledný obličej. Přeju si, ať vyjde ven, stoupne si za Jess, jak to mívá ve zvyku, a políbí ji
na temeno.
Nevyšel a Jess hlavu zase sklonila. Dnes jako by se pohybovala nějak jinak: je těžší, sklíčená. Snažím se silou vůle přimět
Jasona, aby šel ven za ní, ale vlak sebou škubne a vyrazí kupředu, a po Jasonovi pořád ani vidu, ani slechu; je sama. A teď se
přistihnu, jak se bezmyšlenkovitě dívám přímo do svého domu, a nedokážu odvrátit pohled. Francouzské okno je otevřené, do
kuchyně proudí světlo. Nemůžu říct – doopravdy nemůžu –, zda tohle všechno vidím, nebo si to jen představuju: skutečně ta ženská
stojí u dřezu a myje nádobí? Skutečně má na kuchyňském stole takové to hopsací dětské sedátko, v němž si hoví holčička?
Zavírám oči, nechám tmu houstnout a rozlézat se, dokud se smutek nepromění v cosi horšího: ve vzpomínku, v záblesk
paměti. Kdepak, nebylo to tak, že bych Toma jen žádala, ať mi zavolá zpátky. Teď si vybavuju, jak jsem plakala. Řekla jsem mu,
že ho pořád miluju a vždycky ho milovat budu. Prosím tě, Tome, prosím tě, musíme si promluvit. Stýská se mi po tobě. Ne, ne,
ne, ne, ne, ne, ne.
Musím se s tím smířit, nemá smysl před tím zavírat oči. Celý den mi bude pod psa, bude to na mě doléhat ve vlnách – bude
to silnější, pak slabší, pak opět silnější –, žaludek se mi bude svírat v návalech hanby, budu zmučeně rudnout
v obličeji a zavírat oči, jako by to celé mohlo tímhle způsobem zmizet. A po celý den si budu říkat: Tohle přece ještě
není to nejhorší, ne? Už jsem v životě provedla horší věci: upadla jsem na veřejnosti nebo jsem na ulici ječela na cizího
člověka. Ano, horší bylo, když jsem na letní grilovačce ztrapnila manžela tím, že jsem řvala urážky na ženu jednoho
z našich kamarádů. Horší bylo, když jsme se jednou v noci s Tomem servali a já jsem se po něm ohnala golfovou holí,
až jsem na chodbě před ložnicí očesala ze zdi kus omítky. Horší bylo, když jsem se po tříhodinovém obědě znovu objevila
v práci a vrávorala přes kancelář, zatímco se všichni dívali a Martin Miles si mě vzal stranou: Myslím, že bys asi měla
jít domů, Rachel. Jednou jsem četla knihu, kterou napsala bývalá alkoholička; popisovala tam, jak provozovala orální sex se
dvěma různými muži, s nimiž se právě seznámila v restauraci na rušné londýnské ulici. Četla jsem to a říkala si:
Tak zlé to zas se mnou není. Tohle je hranice, za kterou nejdu.
<<< ZPĚT