Rudyard Kipling:  JEDINÝ SYN    (SPJF 2017)
 
Na jaře v rúchu vyrašilo něco nových listů, ležely však suché a nedotčené a čekaly na déšť. Teprve tehdy se v něm potmě za tiché noci ozývalo častěji volání a ryk, bylo slyšet vřavu tygří rvačky, troubení bujného jelena či vytrvalé údery do dřeva, jak si starý divoký kanec brousil kly o kmen. A tehdy Gisborne odložil svou beztak málo používanou pušku docela, neboť mu připadalo, že zabíjet je hřích. V létě, za úmorných májových veder, rúch tonul v mlze a Gisborne číhával na první závan kadeřavého kouře, kterým by se prozradil pralesní požár. Nato s hukotem vypuklo období dešťů a rúch se kousek po kousku halil do teplého oparu a na široké listy bubnovaly po celou noc veliké kapky; i ozývalo se zurčení vody a šťavnatá zeleň praštěla pod nápory větru a za hustými rohožemi listoví tkal blesk členité vzory, dokud opět nevyšlo slunce a ze zapocených boků rúchu nestoupala k čerstvě omyté obloze pára. Tehdy horko a suchý chlad všechno přetavily do tygřích barev světel a stínů. A Gisborne se takhle naučil znát svůj rúch a byl velice šťastný. Měsíc co měsíc mu chodil plat, jenomže peněz on spotřeboval pramálo. Bankovky se mu hromadily v šuplíku, kde schovával dopisy z domova a strojek na nabíjení patron. Pokud vůbec kdy nějakou vytáhl, bylo to kvůli tomu, aby si něco koupil v kalkatské botanické zahradě nebo aby vyplatil vdově po strážci lesa odškodné za smrt jejího muže, které mu indická vláda nikdy neuhradí.
Platit vdovám bylo sice dobré, ale kromě toho bylo nutno vykonat i pomstu, a když to šlo, Gisborne se tohoto úkolu ujal. V jedné z mnoha nocí mu udýchaný, sípající běžec přinesl novinu, že u říčky Kanye leží mrtvý lesník, hlavu rozkřápnutou jako vaječnou skořápku. Gisborne vyrazil za úsvitu pátrat po vrahovi. Ve světě prosluli jako lovci jen cestovatelé a tu a tam nějaký ten mladý voják. Pro úředníky lesního odboru je šikar, lov, součástí každodenní práce, a přece se o něm příliš nemluví. Na místo vraždy došel Gisborne pěšky: nad mrtvolou ležící na rámu postele bědovala vdova, zatímco dva tři muži obhlíželi stopy ve vlhké hlíně.
„Tohle má na svědomí Červený,“ řekl jeden. „Však já věděl, že jednoho dne skolí člověka, ale tady je i pro něj kořisti dost. Tohle musel udělat z čiré zloby.“
„Červený líhá nahoře ve skalách, za stromy sal,“ řekl Gisborne. Tygra, který byl v podezření, znal.
„Teď ne, sáhibe, teď ne! Teď bude zuřit a přecházet sem a tam. Nezapomeňte, že první zabití chodívá ve trojici! Lidská krev tygra rozběsní. Možná, že zatímco se tu bavíme, máme ho za zády.“
„Třeba odtáhl k sousední chýši,“ pronesl další z mužů. „A číhá sotva čtyři kósy¹) odsud. Vida, kdopak je tohle?“
Gisborne se otočil spolu s ostatními. Vyschlým korytem potoka přicházel muž, který byl až na bederní roušku nahý, zato na hlavě měl věnec z třapcovitých květů bílého svlačce. Pohyboval se po drobných oblázcích tak nehlučně, až se ulekl i Gisborne, zvyklý na tichonohé stopaře.
„Tygr, který zabíjel,“ pronesl příchozí bez pozdravu, „se šel napít a nyní spí pod skalou za tamtím kopcem.“ Hlas měl čistý a zvonivý, zcela odlišný od obvyklého kňourání domorodců, a tvář, kterou pozvedl ve slunečním světle, mohla klidně náležet andělovi, jenž zabloudil v lesích. Vdova přestala kvílet nad mrtvým a vytřeštila na cizince oči, aby se vzápětí vrátila ke svým povinnostem dvojnásob zaníceně.
„Mám sáhibovi ukázat?“ řekl prostě.
„Jestli to víš jistě –“ začal Gisborne.
„Naprosto jistě. Viděl jsem ho sotva před hodinou, toho špinavého psa. Na žraní lidského masa má ještě čas. V té ohyzdné tlamě mu zbývá ještě celý tucet zdravých zubů.“
Muži klečící nad stopami se tiše vytratili ze strachu, že by je Gisborne mohl požádat, ať jdou s ním, a mladík se pro sebe uchechtl.
„Pojďte, sáhibe,“ zvolal. Rázně se obrátil a vykročil před svým společníkem.
„Ne tak rychle. Nestačím ti,“ řekl běloch. „Počkej! Tvou tvář jsem ještě neviděl.“
„To je možné. Přišel jsem do tohoto lesa teprve před nedávnem.“
„Z jaké jsi vesnice?“
„Jsem bez vesnice. Přišel jsem odtamtud.“ Mávl paží směrem k severu.
„Takže jsi tulák?“
„Ne, sáhibe. Jsem muž bez kasty, a tedy vlastně i bez otce.“
„Jak ti říkají?“
„Mauglí, sáhibe. A jak se jmenuje sáhib?“
„Jsem strážcem tohoto rúchu – jmenuji se Gisborne.“
„Jakže? Zde se snad počítají stromy a stébla trávy?“
„Tak jest. To pro případ, že by je takoví tuláci jako ty podpálili.“
„Já ne! Já bych džungli neublížil ani za nic. Džungle je můj domov.“
Obrátil se ke Gisbornovi s úsměvem, jemuž se nedalo odolat, a pozvedl ruku ve varovném gestu.
„Teď musíme jít potichu, sáhibe. Není třeba toho psa budit, ačkoli spí dost tvrdě. Snad by bylo lepší, kdybych šel sám napřed a nadehnal vám ho po větru, sáhibe.“
„Alláhu! Odkdy se nechávají tygři pohánět jako dobytek od nějakých naháčů?“ užasl Gisborne nad mužovou smělostí.
Neznámý se znovu mírně zasmál. „No tak tedy pojďte se mnou a zastřelte si ho po svém, tou velikou anglickou puškou.“
Gisborne vykročil ve stopách svého průvodce, otáčel se, plazil, šplhal a hrbil se a vůbec snášel veškeré útrapy, které s sebou přináší chůze po džungli. Když ho Mauglí konečně vybídl, ať zdvihne hlavu a podívá se přes modravou skálu, byl už celý uzardělý a kapal z něj pot. Ale poslechl a uviděl, jak se u lesního jezírka klidně rozvaluje tygr, který si lenivě olizuje mocný loket a přední tlapu. Tygr byl starý, notně opelichaný a měl žluté zuby, přesto však v těchto kulisách působil ve slunečním světle dost impozantně.
V souvislosti s tygrem-lidožroutem si Gisborne nehýčkal falešné představy o sportovním chování. Tohle byla prostě havěť, kterou je nutné co nejrychleji zabít. Počkal, než zase popadne dech, opřel si pušku o skálu a hvízdl. Sotva dvacet stop před hlavní pušky bestie pomaloučku otočila hlavu a Gisborne ji zcela věcně provrtal dvěma výstřely: první šel pod plec a druhý kousek za oko. Takhle nablízko nemohly masivní kosti trhavým kulkám odolat.
„No, kůže každopádně nestojí za nic,“ řekl, když se kouř rozptýlil a bestie se v posledním tažení svíjela a lapala po dechu.
„Pro psa psí smrt,“ pronesl tiše Mauglí. „Na téhle mršině nestojí za odnesení vůbec nic.“
„Co vousy? Vousy si nevezmeš?“ řekl Gisborne, který věděl, jak si lesníci těchto trofejí cení.
„Já? Jsem snad nějaký mizerný šikarí z džungle, abych se oháněl kusem tygřího čumáku? Nechte ho ležet. Už se sem slétají jeho přátelé.“
Když Gisborne sebral prázdné patrony a otřel si tvář, nad hlavou mu zahvízdal luňák.
„Když tedy nejsi šikarí, kde ses toho tolik naučil o tygrech?“ řekl. „Žádný stopař by to nezvládl lépe.“
„Všechny tygry nenávidím,“ ucedil Mauglí. „Ať mě sáhib nechá – ponesu mu pušku. Aré, ta je ale tuze pěkná! A kam půjde sáhib teď?“
„Do svého domu.“
„Smím jít taky? Ještě nikdy jsem neviděl dům bílého muže zevnitř.“
Gisborne se vrátil ke svému bungalovu. Mauglí kráčel bezhlučně před ním a hnědá pleť se mu ve slunci leskla.
-------------------------------
¹) 1 kós = 3,7 km. Stará nepálská délková míra, též uváděná v podobě kosh, krosh, koss. (Pozn. překl.)

<<< ZPĚT