John Lanchester: CHCEME TO, CO MÁTE VY
(Odeon 2014)
Jednoho deštivého dopoledne počátkem prosince seděla v předním pokoji svého domu v Pepys Road číslo 42 dvaaosmdesátiletá žena
a přes krajkovou záclonu se dívala ven na ulici. Jmenovala se Petunia Howeová a čekala na dodávku, která jí měla dovézt zboží
z Teska.
Petunia byla nejstarší osobou v Pepys Road a zároveň poslední osobou, jež se v této ulici narodila a dosud zde
bydlela. Její spojení s tímhle místem však sahalo podstatně dál, neboť dům koupil Petuniin dědeček ještě dřív, než ulici
vůbec postavili. Byl úředníkem u advokáta oprávněného vést obhajobu u vyšších soudů a pracujícího v různých právních
oblastech v Lincoln´s Inn. Petuniin dědeček byl jednak konzervativní, jednak člen konzervativní strany a svoje místo
předal po vzoru advokátních úředníků svému synovi, a když ten pak zplodil samé dcery, pomyslný štafetový kolík přešel do rukou
přiženěného vnuka. Tím byl Petuniin manžel Albert, který zemřel před pěti lety.
Petunia se nepovažovala za osobu, která „už všechno viděla“. Měla za to, že vedla omezený, jednotvárný život. Nicméně prožila
dvě třetiny celé historie Pepys Road a viděla toho spoustu, přičemž si všimla více věcí, než kdy přiznala, a odsuzovala je
co nejméně. V tomto ohledu měla pocit, že pokud jde o odsudky, Albert jich za ně za oba vyslovil ažaž. Jedinou mezeru
v jejím životě v Pepys Road představovalo období, kdy byla na počátku druhé světové války evakuována a roky 1940 až
1942 strávila na statku v Suffolku. Na tuto době ani dnes raději nevzpomínala, ne že by se k ní někdo byl choval
hrubě – hospodář i jeho manželka k ní byli tak hodní, jak jen to uměli, a tak hodní, jak jim to dovoloval fyzicky náročný
život plný dřiny –, ale zkrátka proto, že se jí stýskalo po rodičích a po přívětivém, známém životě za dnů, které rámoval otcův
příchod z práce a čaj, který společně popíjeli v šest hodin. Ironií osudu sice Petunii evakuovali, aby unikla
bombardování, ale v noci roku 1944, kdy o deset domů dál dopadla na ulici raketa V-2, se právě zdržovala doma. Stalo se to
ve čtyři ráno a Petunia si ještě pamatovala, že onen výbuch nebyl ani tak zvukovým jako spíše hmatovým vjemem: tvrdě ji vystrčil
z postele jako společník, kterého přestalo bavit s ní spát, ale přitom by jí nerad ublížil. Tenkrát v noci
zahynulo deset lidí. Pohřeb, který se konal ve velikém kostele na obecní louce, byl hrozný. Pohřby se daly lépe snášet za deště,
kdy nebylo nad hlavou vidět nebe, ale tehdy byl den jasný, čerstvý a svěží a Petunii nešel z hlavy ještě řadu měsíců.
Po ulici přijela dodávka; před domem zpomalila a zastavila. Diesel řval, až se rozdrnčela okna. Že by to už bylo ono? Kdepak,
řidič znovu zařadil rychlost a dodávka se hlučně a zvolna vzdalovala po hrbolech retardérů. Toto opatření mělo omezit provoz
na ulici, ale evidentně ho jen obohatilo o hluk a zplodiny, poněvadž řidiči zde sice zpomalili, ale jakmile auto přes hrboly
přehrkalo, zase honem šlápli na plyn. Co sem retardéry nainstalovali, neminul den, aby si na ně Albert nestěžoval: do slova a
do písmene jediný den od chvíle, kdy byla silnice znovu uvedena do provozu, až do jeho náhlé smrti.
Petunia uslyšela přibrzdit to auto o kus dál: dovážka zboží, ale nikoliv potravin a nikoliv k ní. Ano, tohle byla jedna
z věcí tady v ulici, kterých si poslední dobou všimla: rozmohly se dovážky zboží. Objevovaly se ve stále hustším
sledu, jak ulice začínala být stále víc nóbl, a teď na svoje zboží čekala i Petunia. Dříve se pro takové obchodování užívalo
výrazu „zákaznická dovážka“. Vzpomínala, že o něm mluvívala i její matka. V člověku to jaksi budilo obraz mužů
v cylindrech na vozech tažených koňmi. Ve svém věku jsem se stala součástí majetné vrstvy, pomyslela si Petunia.
Neubránila se úsměvu. Nákup, na který čekala, sestával z potravin a jednalo se o experiment ze strany Petuniiny dcery
Mary, žijící v Essexu. Petunia začínala s výpravami do obchodů mírně zápolit; sice s tím neměla žádné zásadní
potíže, ale přesto už jí výlet na hlavní třídu a zpět s více než jedním košíkem nákupů dělal těžkou hlavu. Mary jí proto
zařídila dovoz základních potravin s představou, že jednou týdně ve stejnou dobu, to znamená ve středu mezi desátou a polednem,
Petunii z obchodu doručí objemnější a těžší zboží. Petunia by byla bývala mnohem, mnohem radši, kdyby k ní vždycky
přijela Mary anebo Maryin syn Graham, který bydlel v Londýně, a pomohli jí vyřídit nákup osobně; tuto možnost jí ovšem
nikdo nenabídl.
Znovu se ozval rachot dodávky, tentokrát ještě hlasitěji. Pak vůz poodjel, ale ne daleko: uslyšela, jak zaparkoval hned u domu.
Přes okno uviděla logo: Tesco! K její předzahrádce došel muž s přepravní bedýnkou; podařilo se mu bokem šikovně drcnout do
závory a vyháknout ji. Petunia se opatrně, za pomoci obou paží zvedla. Chvíli trvalo, než pevně stanula na nohou. Otevřela
dveře.
„Brejtro, zlatíčko! Jste v pohodě? Všecko přesně podle objednávky, žádný náhražky. Mám vám to zanést dovnitř? Sice po mně hned
vystartoval ten maník přes parkování, ale já ho hned odpálkoval. Jen ať se opováží!“
Ten milý chlapík z Teska jí donesl nákup až do kuchyně a složil tašky na stůl. Jak Petunia stárla, čím dál častěji si
všímala, když lidé bezmyšlenkovitě předváděli svoje zdraví a sílu. Například ta lehkost, s níž tenhle mladík zvedl těžkou
bedýnku a složil ji na stůl, než z ní vyndal čtyři tašky naráz. Když tašky zdvihl, ramena i paže odtažené od těla se mu
napjaly; dodávalo mu to na mohutnosti – vypadal jako lední medvěd, který chodí do posilovny.
Petunia sice nebyla nijak na rozpacích kvůli zastaralému zařízení domu, ale vzhled kuchyně ji přece jen trochu zamrzel.
Linoleum, které začalo vyhlížet ošlapaně, teď jaksi vypadalo tuplem ošlapaně, i když bylo čisté. Zdálo se však, že to mladík
nepostřehl. Choval se velice zdvořile. Kdyby byl z těch, co dostávají spropitné, Petunia by se mu náležitě revanšovala,
jenomže když jí Mary dovážku zařizovala, řekla jí – podrážděně, jako by svou matku natolik znala, aby se už mohla rozčilovat
kvůli tomu, nač Petunia právě myslí –, že zaměstnancům supermarketu, kteří rozvážejí zboží, se spropitné nedává.
„Děkuji vám,“ pravila Petunia. Když za ním zavřela dveře, na rohožce spatřila pohlednici. Shýbla se – opět opatrně – a zvedla
ji. Byla to fotografie čísla 42 v Pepys Road, jejího vlastního domu. Obrátila kartičku v prstech. Neviděla žádný
podpis, jen vzkaz naťukaný na stroji. Stálo tam: CHCEME TO, CO MÁTE VY. Petunia se neubránila úsměvu.
Co z jejího majetku by mohl, propánakrále, někdo chtít?
<<< ZPĚT