Kate Manning:  MADAM X: MŮJ NECHVALNĚ ZNÁMÝ ŽIVOT
(Knižní klub 2015)

---

V roce 1860, kdy byla západoamerická Veliká prérie domovem bizoních stád, sloužily tvrdé dlážděné chodníky města New York jako jediný příbytek bez střechy třiceti pěti tisícům dětí. Bylo nás hnusně moc, byli jsme odpad, který rodiče vyhodili nebo ztratili, byli jsme sirotci, polosirotci a uprchlíci, zbědované potomstvo Irů a Němců, Italů a Rusů, služek a otroků, padlých žen a darebáků, všech těch nemytých chuďasů, pronásledovaných toužením a smůlou, kteří se v hloučcích vylodili na Baterii a neměli nic než svaly a zuby a hlad v břiše. Naši otcové a matky dokázali vytvářet jen dřinu, pot, nemoci a děti, kterým by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodily. Na schodech kostelů, v uličkách v suchých skladištích nechávali novorozence zabalené do novin, drobné jako kapky rosy na zelném listu a ještě celé od krve. Některým z nás byly sotva dva roky, byla to jen prťavá batolata, která měla v době, kdy je nemilosrdně pohodili na dlažební kameny Broadwaye, ještě měkkou lebku. Tyto děti chodily v cárech a v tom, co ukradly. Jídlo si vyžebraly nebo štíply. Mnoho jich nikdy nepoznalo boty. Děvčata se začínala brzo prodávat a z chlapců se stávali zloději. Polovina nemluvňat odhozených do nalezinců umírala před prvními narozeninami. Ostatní takzvané děti ulice měly štěstí, pokud se dožily dvacítky.
V tomhle žalostném hejnu jsme se skoro pořád pohybovali i já, moje sestra Dutch a bratr Joe, ale – při mechovitém povlaku na našich zubech! – z výše nastíněné cesty nám pomohl sejít cizí člověk, který na nás natrefil a náš nejistý osud nahradil jiným, stejně nejistým.
Dotyčného dne mi bylo sotva dvanáct. Nos pršák, rozedrané šaty, knoflíčkové boty samá díra, které mě ve špičce tlačí, černé vlasy, jež jsem si marnivě stahovala dozadu, i když jsem neměla mašli. A oči po otci, oči barvy Irského moře, jak vždycky říkával, modré jako vlny. Byla jsem o dvě hlavy vyšší než barová stolička. Nohy jsem měla jako hůlky, hrudní koš jako žebřík. Nebyla jsem taková krasavice jako Dutch, ale s tím, co jsem měla, jsem si dovedla vystačit. A Toho Dne se nám třem naskytla dočista nová možnost. Dopochodovala přímo k nám a představila se.
Zdravím vás, poutníčkové!
Postávali jsme ve vchodu do pekařství. Když tam člověk obejdoval dost dlouho, mohl dostat třeba starý rohlík nebo patku chleba. Vybíraví jsme nebyli. Klidně bychom spucovali i drobečky, které pekaři smetli na podlaze pro ptáky. A my byli horší než ptáci – byli jsme zoufalí jako krysy. Toho dne nás vůně přímo mučily: vůně pekoucího se chleba, sladkých a slaných koláčů a čokoládových dortíků se nám jako v každém snu donesla k nosu a pak se nám v ústech proměnila ve vodu. My Muldoonovi jsme od včerejška nejedli. Byl únor nebo snad březen, ale bez ohledu na datum jsme byli promrzlí, neměli jsme rukavice ani čepice, my holky jsme pod sukní neměly žádné teplé prádlo, jen kalhotky prožrané od molů. V náručí jsme chovaly malého Joea, který hřál a těžký byl jako sud piva. Dutch měla mou tlustou šálu, kterou jsem jí dala, byla jí totiž hrozná zima. Do téhle šály jsme si obě zabalily hlavu a tak jsme tam stály a vyhlížely jako dvouhlavé tele, co jsem ho kdysi viděla na Madison Square. Dvě hlavy, čtyři nohy, jedno tělo. Dvě hlavy sice zmůžou víc než jedna, ale my děti jsme toho dne měly být chytřejší a dovtípit se, co se na nás chystá.
Do dveří vcházel zákazník. Takový veliký tlusťoch s velikými válečky sádla, které mu překypovaly přes límec kabátu jako masitá šála. Dutch řekla: „Pane…?“ A modré oči, ty šperky zarámované obličejem, jí přitom jiskřily smutkem. Sádelnatý krk řekl: „Jděte domů k mamince.“
Dutch opáčila: „My žádnou maminku nemáme.“
„Jo, jo, jo,“ řekl. „Tohle už jsem slyšel. A teď koukejte zmizet!“
„Prosím vás, pane,“ pronesla jsem, „my ji vážně nemáme. Je to pravda.“ (Přestože to bylo trochu jinak.)
„Jenom jeden dalamánek nebo skývu chleba…“
A chlap povídá: „Znovu vám říkám, ať koukáte zmizet!“ Byl to bouchoř mizerná v prima střevících, jenže on nás nezničil, kdepak: zničila nás laskavost cizích lidí.
A proto jsme se s Dutch daly potichounku do pláče, poněvadž jsme od včerejšího poledne neměly v puse a stály jsme tam celé dopoledne, zatímco nám v břiše hlodala bolest. Šála, kterou jsme měly kolem hlavy, kvůli těm slzám a soplům ztuhla mrazem. Nakonec přišel další zákazník, vcelku elegantní, s takovými těmi vousy jakoby přilepenými pod bradu, uprostřed plešaté lebky chomáč vlasů, který jsme uviděli, když smekl vysokánský klobouk, co mu trčel na hlavě jako sud na dešťovou vodu.
Do očí nám znovu vhrkly slzy. Řekly jsme: „Haló, pane…“
„Zdravím vás, poutníčkové.“
Hned nato se sklonil, pronikavě se na nás zahleděl, jako bychom ho zaujali, a andělským hlasem se nás otázal: „Proč jste tady na mraze, vy chudinky malé? No tak, neplačte, neviňátka. Pojďte se dovnitř ohřát.“
„Kdepak,“ řekla jsem. „Tam nesmíme. Řeknou nám, ať táhneme, a vykopnou nás.“
„To je ukrutnost,“ pronesl. „Takhle docela umrznete!“
Sebral nám z náručí malého Joea, nadhodil si ho na paži a vstoupil s námi do teplé vůně obchodu. Samou touhou nám div nekrvácela ústa. Jíst by se tam dal i samotný vzduch, zhoustlý chlebem a teplem tak, až nás píchal do lící.
„Ven, ven, ven, ven!“ zaječela babizna pekařka, když nás uviděla. Těstovité tělo se jí klepalo vzteky. „Ven! Už jsem řekla!“
„Tyto děti dostanou tři dalamánky z bílého těsta a čaj s mlékem,“ řekl džentlmen a pleskl penězi o pult.
Temné zamračení té potvory se nad námi vznášelo jako oblaka kouře. Když ale zahlédla pánovy měďáky, spolkla jed a donesla nám čaj. Opařili jsme si jazyk, což ovšem nijak neubralo pekařčiným dalamánkům na měkkosti a jejich zlaté kůrce na křupavosti. Nešlo nám do hlavy, jak je možné, že taková neoblomná ženská může péct tak měkký chléb. Omdlévali jsme a snažili se nehltat pečivo jako divoká zvěř. Džentlmen pozoroval, jak se živíme, jako by sledoval představení.
„Tak,“ pronesl a hlas mu tiše vrčel v hrdle, „a je to, děti.“
Dutch ho popadla kolem krku. „Ach, děkujeme vám, laskavý pane,“ řekla. Jeho úsměv naznačoval, že mu svou roztomilostí zaplatila dostatečně. I se špinavým obličejem byla Dutch krásné děcko. Jejímu lichocení a půvabu nikdo neodolal, a ačkoliv jí bylo teprve sedm, dobře to věděla.
Když jsme byli hotovi s prvním dalamánkem, pán řekl: „Máte ještě hlad?“
Počkat, počkat: zkusím vystihnout jeho hlas. On vlastně mluvil náramně krásně, spíš deklamoval: „Tak co, poutníčkové moji? Nemáte ještě chuť něco zakousnout?“
A my jsme řekli: „Ano, pane.“
Měli jsme dnes šťastný den, protože nám každému koupil ještě jeden dalamánek po centu a nakrmil nás, zatímco nás pekařka stíhala zlobným pohledem.
„Děti, kdepak máte rodiče?“ řekl džentlmen.
„Prosím, pane, otec náš jest na nebesích,“ řekla Dutch. Ve snaze mluvit co nejlépe mísila do řeči slova modlitby. Třebaže byl náš otec mrtvý, nebyl to Otec náš, jenž je na nebesích. Náš táta byl nejspíš v pekle, kam ho dostal ten jediný z jeho hříchů, o kterém jsme věděli: jeho smrt zapříčiněná tím, že v opilosti sletěl z lešení, když nesl korýtko s cihlami, takže tu zanechal naši mamku s námi, tedy se dvěma děvčaty a novorozeným synkem Joem. Stalo se to těsně po Joeově narození a táta to slavil pivem a kořalkou, poněvadž jak říkala mamka, on si tedy zavdal rád, večer chodil domů umazaný od prachu, zpíval irskou ukolébavku, a když jsme měli štěstí, měl pro nás po kapsách štangli lékořice, a když ne, dýchl nám do obličeje whiskey. „Skoč mi do džbánku, ba, to jsi ale hodná holka, Axie,“ říká mi večer co večer a já mažu do putyky dole, mžikem jsem zpátky, a ani neubryndnu. Pak táta zvedne džbán na přípitek a zpěvavě prohlásí: „Jste Muldoonovy, na to nezapomínejte, holky zlatý! Pocházíte z rodu králů z Lurgu, dcer a synů galwayskýho kraje.“

---