Dan Millman:  ZÁKONY DUCHA    (Eminent 2004)
 
 
ZÁKON CELISTVOSTI
JAK ŽÍT SVOU PRAVDU

Celistvost, to obnáší žít a jednat
v sepětí s duchovním zákonem
a s vlastní nejušlechtilejší vizí,
a to navzdory rozličným protichůdným nutkáním.
Vycházejíce ze srdce celistvosti,
poznáváme, přijímáme a
vyjadřujeme svou skutečnou vnitřní realitu
a svému okolí dodáváme inspiraci
nikoli svými slovy, ale vlastním příkladem.

Nejsem povinen vítězit,
ale jsem povinen žít v pravdě.
Nejsem povinen mít úspěch,
ale jsem povinen žít podle světla,
které v sobě mám.

Abraham Lincoln
Sledovali jsme, jak sokol stoupá ve spirále vzhůru, podle toho, jak ho nesou vzdušné proudy. Pak jsme si to namířili do hlubokého údolí, kde byly stromy oblečené do krajkoví ze zeleného mechu. Jak jsme tak šli dál a dál, uvažoval jsem o zákonech, jimž jsem se až dosud naučil, ale nějak jsem si nemohl vybavit podrobnosti.
Moudrá se k mým starostem vyslovila nahlas: „Všechna slova do jednoho si pamatovat nemusíš, poutníku. Slova, to jsou pouhé zvuky. A přece se najdou hlasy, které mají tu moc proniknout do srdce a dotknout se duše. Tuto duchovní vážnost si osvojíš jedině tehdy, pokud budeš žít podle zákonů Ducha.“
Zastavila se, upřela pohled do daleka a ukázala na jakýsi vršek za námi. „Dohlédneš na vrchol toho kopce?“
„Doufám, že po mně nechcete, abych se do něho trefil kamenem…“
Usmála se. „Ne, nic takového. Jenom chci, abys na ten kopec vyšplhal a zase se vrátil sem - za třicet minut.“
Nevěřícně jsem se na vrchol toho kopce podíval. „Za třicet minut? Ale i kdybych celou cestu tam i zpátky utíkal, pochybuji, že bych… Tím chci říci, že předpokládám, že bych mohl použít své přesvědčení a…“
„Zbývá ti dvacet devět minut,“ přerušila mne.
Zavřel jsem ústa a vyrazil.
Běh to byl náročný a bolestivý. Když jsem byl v půli cesty nahoru, plíce mě pálily tak strašně, že jsem vážně zauvažoval o tom, že se vrátím, aniž se dostanu k vrcholu. Měl jsem pocit, že dál už nemůžu, ale musel jsem, a proto jsem to udělal. Udeřil jsem hlavou do zdi a prorazil jsem ji.
Když jsem přiběhl zpátky, prakticky jsem se jí svalil k nohám. Zpozdil jsem se o deset minut. Ztěžka jsem oddechoval a hlavou mi táhlo, jaký asi dopad bude tohle selhání mít, když tu se mě Moudrá zeptala: „Proč ses neobrátil na zpáteční cestu, ještě než jsi doběhl na vrchol? Tak by ses přece stihl vrátit včas. Kdo by poznal ten rozdíl?“
„Já,“ řekl jsem a lapal přitom po dechu. „Já bych to poznal.“
Po tváři se jí rozlil široký úsměv. „A teď jsi na to kápl: zákon celistvosti se týká života ve spojení s vlastní nejvyšší vizí, a to navzdory protichůdným nutkáním, jež našeptávají člověku, jak se má chovat, když se zrovna nikdo nedívá.“
Moudrá mě převedla přes jakousi výšinku - já jsem stále odfukoval jako parní stroj - a tam jsem došli k potoku, který byl v tomhle ročním období ještě plný zimních dešťových přívalů. Bez sebemenší známky rozpaků odložila svrchní oděv a vešla do vody. Následoval jsem jejího příkladu. Být o samotě v horách a skoro nahý se koupat s jinou ženou nežli s manželkou, to pro mě nebylo běžné. Moudrá byla dost přitažlivá; shledal jsem, že dumám nad tím, zda vede nějaký milostný život. Ne že bych s ní měl záměry sexuálního charakteru - mám koneckonců jisté zásady -, ale nelze říci, že by se mi ta úvaha nemihla hlavou.
Právě v tu chvíli se ke mně obrátila a odpověděla na mé nevyřčené myšlenky: „Porušovat společenské kódy, to je jako plavat proti proudu - proti proudu současných hodnot. Dá se to provést, pokud se tím nepopře nejhlubší touha tvého srdce, avšak život je v důsledku toho obtížnější, neřkuli přímo vyčerpávající. A takovýto čin s sebou nese i následky.“
„Například jaké?“
„Například to, že tím člověk rozvíří přesvědčení a emoce ostatních, kteří ona přesvědčení berou velice vážně,“ řekla.
„Celistvost tedy znamená, že se máme řídit společenskými konvencemi?“
„Řídit se konvencemi společnosti, v níž žiješ, a vyhýbat se tomu, co se považuje za neetické, nezákonné či nemorální, to není otázka celistvosti - to se týká inteligence.“
„Takže mi doporučujete, abych se podrobil, poněvadž je to snazší?“
„Nedoporučuji ti ani slepou podřízenost, ani slepý vzdor. Jenom měj oči dokořán a věnuj větší pozornost nejvyšší moudrosti svého srdce, a ne holdování náhodným impulsům či tužbám, nebo naopak jejich potlačování. Drž se návodu Martina Luthera, který o celistvosti řekl toto: ,Miluj Boha a dělej si, co uznáš za vhodné.‘“
Dělej si, co uznáš za vhodné, řekl jsem si v duchu a chviličku jsem dumal, jestli tohle není jakási výzva, a co udělám, pokud to výzva skutečně je. Mé úvahy však zakrátko přerušila slova Moudré; vklouzla přitom zase do šatů a naznačila, abych udělal totéž. „Jak už jsem povídala, Poutníku, zákon celistvosti vyžaduje, abychom upřímně, opravdově vyjádřili vlastní niternou realitu. Tvrdí rovněž, že pokud jsou naše činy či vyjádření pod vlivem závisti, lačnosti či manipulace, následky jsou nevyhnutelné, protože jejich kořeny tkví v mechanismu našeho světa. Porušíš-li duchovní zákon, tento čin je sám o sobě trestem, jelikož uvádí do chodu jemné síly, jejichž následkům se nemůžeme vyhnout o nic úspěšněji, nežli unikáme zákonu gravitace.“
Až dosud jsme zacházeli hlouběji do údolí, kde příkré svahy a husté listoví tlumily zvuk našich kroků. Byl jsem až po uši pohroužen do úvah o konvencích, touhách a celistvosti, takže jsem bezmála narazil do Moudré, jež se zastavila, aby ukázala na ještěrku vykukující ze skalní pukliny. „Tahle ještěrka se nepokouší být někým jiným,“ řekla. Potom začala ukazovat na jednu věc po druhé a říkala přitom: „Tohle je strom. Tohle je potok…“
„Ano,“ přerušil jsem ji. „Já je vidím.“
„A dokážeš je i cítit?“
„Nevím, co přesně tím chcete říci.“
„Lidé jsou na rozdíl od tvorů osidlujících svět přírody obklopeni různými společenskými triky a výmysly, jsou odříznuti od své vlastní přirozenosti.“
Vzápětí téměř šeptem pronesla: „Šamani, tedy ti, kdo léčí domorodé obyvatelstvo různých kontinentů, používají umění přeměny. Toto umění nespočívá ani tak v přeměně tvého těla jako spíše v rozšíření tvého vědomí do vědomí zvířete, stromu nebo potoka, abys je dokázal procítit - aby ses naučil jejich životní lekci. Prostředkem je ztotožnění se s dotyčným živočichem či jiným stvořením, abys začal vnímat jejich niterné kvality a ,stal se‘ jím. Tohle je možné díky tomu, že tvoje šířeji pojaté já obsahuje všechny tyto prvky.“
„Co má tohle společného se zákonem celistvosti?“
„Napadlo mě, že se na to asi zeptáš,“ pronesla s úsměvem. „Můj přítel Lao-c´ kdysi řekl: ,Sněžná husa nepotřebuje koupel, aby se vybělila; ani ty nemusíš dělat nic jiného než být sám sebou.‘ Svět přírody je takovéto autentičnosti schopen: běhutá voda v potoce, dující vítr a cvrček, který cvrliká na stráni, jsou spokojeni, že jsou sami sebou. Jsi taky zcela spokojen, že jsi tím, kým jsi - nic víc, nic míň?“
„Co kdybych chtěl, aby se ze mě stalo něco víc?“ otázal jsem se jí.
„Něco víc?“ Moudrá se usmála. „Jak by se z tebe mohlo stát něco víc? Už nyní jsi přece bez hranic, bez omezení! Až zemřeš, Poutníku, nikdo se tě u nebeských bran nezeptá, jestli jsi byl svatý - zeptají se tě, zda jsi byl sám sebou.“
Pak pokračovala: „Moudrost věku, od Platona po Shakespeara, nám připomíná: ,Poznej sám sebe‘ a ,Ve tvém vlastním já pravda je‘. Celistvost, to značí být celistvý, znát se a být sám sebou, aby naše konání bylo autentické a v souladu s našimi nejušlechtilejšími záměry - aby se naše tělo, mysl, city a názory vzájemně doplňovaly a dohromady vytvářely celek, který je víc než jen součet jednotlivých částí.
Nemá smysl hovořit o celistvosti, dokud neporozumíme svým nejniternějším nutkáním, hodnotám a motivacím - dokud nepřijmeme, kdo jsme, místo abychom se nechali unášet tím, čím jsme ve svých představách nebo nadějích. Některý člověk se třeba věnuje chudým z lásky a soucitu, kdežto jiný z pocitu viny anebo proto, aby udělal dojem na ostatní. Oba projevují křesťanskou lásku, ale jen u jednoho z nich nacházíme celistvost. Motivace a záměry způsobují nesmírný rozdíl jak v životě těch, kdo dávají, tak v životě příjemců, protože dáváme daleko více než mince - dáváme měnu svého já.“
„Začínám mít dojem, že dosáhnout celistvosti je mnohem těžší, než jsem si myslel.“
„Všechno je těžké, dokud to nezačne být jednoduché,“ odvětila Moudrá. „Dosáhnout autenticity, to chce odvahu a otevřenost - schopnost říci sobě i světu: ,Ať už se ti to líbí, nebo ne, jsem, jaký jsem‘ a potom podle téhle pravdy žít. Jakmile se však jednou smíříš se svou lidskou podstatou, celistvost už není složitá ani trochu. Nejde o to, aby byl člověk dokonalý a neomylný; chyb se přece dopouštíme všichni. Můžeme se jen snažit ze všech sil a z těchto chyb se poučovat, abychom příště uspěli lépe. Být spjatý se zákonem celistvosti, to znamená uznat vlastní slabosti a rozvíjet svou niternou sílu, aby se z nás stal příklad hodný následování, který svítí na cestu ostatním lidem.“
„Možná, že právě tohle měl na mysli Mahátma Gándhí, když řekl: ,Mým učením je můj život.‘“
„Ano,“ pravila. „Co se týče poslušnosti vůči rodičům, děti nikdy nejsou obzvláštní přeborníci, zato je vždycky s úspěchem napodobují.“
„Hádám, že teď nemluvíte jenom o dětech.“
„Samozřejmě, že ne,“ přisvědčila Moudrá. „Každý z nás ovlivňuje ostatní svým příkladem, a ať už si toho jsme, či nejsme vědomi, všichni se učíme nápodobou. Zasahujeme ostatní ani ne tak tím, co říkáme, jako tím, jak žijeme.
„Jednou jsem se procházela po osamělé cestě se ženou, která si sama dala jméno Peace Pilgrimová,“ pokračovala Moudrá. „Putovala ve víře; šla a šla, dokud jí někdo nenabídl přístřeší, a postila se, dokud nedostala jídlo, a svým příkladem nám připomínala: ,Žij v souladu se svým nejvznešenějším světlem a dostane se ti ještě více světla.‘ Tímhle lze shrnout podstatu celistvosti, Poutníku, a je to i výzva pro tebe - tohle uplatni v praxi.“
<<< ZPĚT