Axel Munthe: KNIHA O ŽIVOTĚ A SMRTI
(LEDA 2020)
XVI
Cesta do Švédska
Mám dojem, že jsem se vám už zmiňoval o ochoření švédského konzula – došlo k němu zhruba ve stejné době. A zde ten příběh
máte. Konzul byl milý, tichý mužík, měl manželku Američanku a dvě malé děti. Odpoledne jsem byl u nich. Jedno z dětí se
totiž nachladilo a dostalo horečku, ale trvalo na tom, že večer vstane z postele, aby se mohlo účastnit slavnostního
uvítání otce. Dům byl plný květin a děti směly na počest téhle události večeřet s dospělými. Jejich matka mi pyšně ukázala
dva velmi něžné telegramy od manžela, jeden z Berlína, druhý z Kolína, kde jí oznamoval svůj příjezd. Zdály se mi
poněkud dlouhé. O půlnoci jsem od ní obdržel naléhavý vzkaz, ať okamžitě přijedu. Dveře mi otevřel sám konzul v noční
košili. Prohlásil, že večeři odložili, protože očekávají příjezd švédského krále a prezidenta Francouzské republiky, který mu
právě udělil Velký kříž Čestné legie. A mimochodem, právě zakoupil Malý Trianon jakožto letní rezidenci pro rodinu. Zuřil,
protože jeho manželka nenosí ten perlový náhrdelník Marie Antoinetty, který jí daroval; svého synka nazýval dauphinem a sám o
sobě prohlašoval, že je Robespierre – folie de grandeur! Megalománie! Děti ve svém pokoji ječely hrůzou, manželka byla zničená
žalem, věrný pes ležel pod stolem a vyl strachy. Můj nebohý přítel se náhle začal chovat násilnicky. Musel jsem ho zamknout
do ložnice, kde rozbil všechno napadrť a málem se mu podařilo nás oba vyhodit z okna. Ráno jsme ho nechali odvézt do
ústavu pro choromyslné doktora Blanche. Tento slavný psychiatr měl podezření na počínající celkovou paralýzu. Po dvou měsících
byla diagnóza jasná: případ je neléčitelný. Poněvadž Blancheovo sanatorium bylo velice drahé, rozhodl jsem pacienta přestěhovat
do státního ústavu v Lundu, malém městě na jihu Švédska. Doktor Blanche byl proti. Prohlásil, že by to byl riskantní a
nákladný podnik, že pacientově dočasné jasnosti mysli nelze důvěřovat, a pacienta tudíž musejí v každém případě doprovázet
dva schopní ošetřovatelé. Opáčil jsem, že tu trochu peněz, co zbyla, je nutno ušetřit pro děti, takže cestu musíme pořídit co
nejlevněji. Odvezu ho do Švédska sám. Když jsem podepsal dokumenty potřebné k propuštění pacienta z ústavu, doktor
Blanche mě znovu varoval, a to tentokrát písemně, jenomže já jsem měl samozřejmě svou hlavu. Odvezl jsem pacienta přímo na
avenue de Villiers. U večeře se choval docela klidně a rozumně až na to, že se snažil dvořit mamsell Agátě – pro ni to byla
dozajista jediná šance, jakou kdy v životě měla. Za dvě hodiny jsme už byli zamčení v kupé první třídy v nočním
expresu do Kolína nad Rýnem, v té době totiž ještě neexistovaly žádné vagony s uličkou. Náhodou jsem léčil jednoho
člena rodiny Rothschildových, majitelů dotyčné železniční společnosti. Bylo nařízeno usnadnit nám cestu ve všech ohledech,
průvodčí dostali pokyn, aby nás nerušili, protože můj pacient se při pohledu na cizího člověka rozrušil. Byl velmi klidný a
poddajný a oba jsme se uložili ke spánku. Probudilo mě, když mi šílenec sevřel krk. Dvakrát jsem ho srazil k zemi, dvakrát po
mně opět skočil hbitě jako levhart a málem se mu povedlo mě uškrtit. To poslední, nač si vzpomínám, je, že jsem ho praštil do
hlavy. Ta rána ho patrně omráčila. Když ráno vjížděl vlak do Kolína, našli nás oba v bezvědomí na podlaze kupé a převezli
nás do hotelu du Nord, kde jsme setrvali dvacet čtyři hodin, každý ve své posteli, ale v témže pokoji. Když jsem lékaři,
který mi přišel sešít ránu – pacient mi div neukousl ucho –, osvětlil situaci, majitel hotelu mi vzkázal, že šílence
v hotelu netrpí. Rozhodl jsem se tedy pokračovat ranním vlakem do Hamburku. Pacient byl po celou cestu až do Hamburku tuze
milý, a když jsme projížděli městem, míříce do Kielu, prozpěvoval si Marseillaisu. Bez obtíží jsme se nalodili na parník
do Korsøru – tenkrát to byla nejrychlejší trasa mezi kontinentem a Švédskem. Dvě míle od dánského pobřeží náš parník uvázl mezi
mořským ledem, který tam od Cattegattu přivála zuřivá polární bouře, což nebylo v té kruté zimě nic tak neobvyklého.
Více než míli jsme museli jít po plujících ledových krách a můj přítel si to ohromně užíval. Nakonec nás na otevřených člunech
dovezli do Korsøru. Když jsme vjížděli do přístavu, přítel skočil do moře a já za ním. Vytáhli nás a pak jsme seděli
v nevytápěném vlaku do Kodaně, oblečení nám přimrzalo k tělu, protože bylo dvacet stupňů pod nulou. Zbytek cesty
proběhl až nečekaně dobře, zdálo se, že studená koupel šla mému příteli náramně k duhu. Hodinu po přejezdu do Malmõ jsem
ho na nádraží v Lundu předal dvěma ošetřovatelům z ústavu pro choromyslné. Dojel jsem do hotelu – v té době
v Lundu jiný hotel nebyl – a objednal si pokoj a snídani. Sdělili mi, že snídani dostat mohu, ale pokoj nikoli, všechny
pokoje jsou totiž rezervovány pro divadelní společnost, která dnes večer hraje galapředstavení na zdejší radnici. Zatímco jsem
snídal, číšník mi se značnou hrdostí přinesl program večerního představení Hamleta, tragédie o pěti dějstvích od Williama
Shakespeara. Hamlet v Lundu! Mrkl jsem do programu:
Hamlet, princ dánský… Pan Erik Carolus Malmborg.
Zůstal jsem na program zírat: Erik Carolus Malmborg! Nemohl by to být můj starý kamarád z dob studií v Uppsale? Erik
Carolus Malmborg se měl stát knězem. Šprtal jsem se s ním ke zkouškám, sestavil jsem mu první cvičné kázání a celý semestr
jsem mu psal i milostné dopisy pro snoubenku. Pravidelně každý večer jsem mu nařezal, když se opil a přišel spát ke mně, do
pokoje pro hosty – kvůli výtržnictví ho totiž vyhodili z vlastního podnájmu. Z očí jsem ho ztratil před mnoha léty,
když jsem odešel ze Švédska. Věděl jsem, že ho z univerzity vyloučili a pak to s ním šlo od desíti k pěti. Náhle
jsem se rozpomněl, jak jsem se doslechl, že se dal k divadlu, takže ano, tímhle Hamletem musí být dnes večer můj starý
nešťastný kamarád! Poslal jsem mu vzkaz do jeho pokoje, načež se můj přítel přiřítil jako střela, bez sebe nadšením, že mě po
tolika letech zase vidí. Vyprávěl mi skličující příběh. Po sérii katastrofálních představení před prázdným hledištěm
v Malmö se nakonec společnost, zdecimovaná na pouhou třetinu, doplahočila včera večer do Lundu, aby zde naposledy
svedla boj s osudem. Většinu kostýmů a přenosné rekvizity, klenoty královny matky, královskou korunu, samotný meč, který
má Hamlet propíchnout Polonia, a dokonce i Yorickovu lebku zabavili věřitelé v Malmö. Král dostal prudký záchvat
ischiasu, takže nemohl chodit, ani se posadit na trůn, Ofélie měla rýmu jako trám, duch se při večeři na rozloučenou
s Malmö ožral a zmeškal vlak. Erik sám byl ovšem ve velkolepé kondici, Hamlet je jeho špičková kreace – tu roli mu
nejspíš psali přímo na tělo. Ale jak by mohl sám unést na svých ramenou ohromné břímě tragédie o pěti jednáních? Na dnešní
večer je vyprodáno, a kdyby měli vracet divákům peníze, znamenalo by to neodvratný krach. Možná, že bych mu ze starého
přátelství mohl půjčit dvě stě kronor…?
Popadl jsem příležitost za pačesy. Svolal jsem schůzku všech hvězd divadelního souboru, pomocí několika láhví švédského punče
jsem jim vlil do skleslých srdcí novou krev a celé představení jsem spolu s herci nemilosrdně seškrtal – vypadla i scéna
s hrobníky a zabití Polonia – a prohlásil jsem, že duch neduch, večer se hraje.
V divadelních análech města Lundu to byl večer vskutku pamětihodný. Přesně v osm se zvedla opona nad královským palácem
Elsinor, který ležel mimochodem asi hodinu cesty vzdušnou čarou od místa, kde jsme právě byli. Ukázalo se, že publikum
v nacpaném sále, které tvořili převážně rozjaření univerzitní studenti, propadá citům méně, než jsme čekali. Vstup prince
dánského prošel takřka bez povšimnutí, a nezabral dokonce ani jeho slavný monolog „Být, či nebýt“. Král bolestně překulhal
jeviště a s hlasitým zaúpěním klesl na trůn. Bylo jasné, že Polonius není schopen ani rovně koukat. Situaci zachránil duch.
A duch jsem byl já. Když jsem po způsobu duchů vystoupil na měsícem zalitou hradbu elsinorského hradu a opatrně se přitom šinul
přes velikánské přepravní bedny, z nichž se skládalo její jádro, látka se zničehonic propadla a já jsem zapadl do jedné
z těch beden až po ramena. Co se od ducha za daných okolností asi tak očekávalo? Měl jsem zatáhnout hlavu a zmizet
v té bedně docela? Anebo jsem měl zůstat vězet tam, kde jsem byl, a čekat, co se bude dít dál? Toť otázka! Třetí možnost
mi nabídl chraplavým šeptem sám Hamlet: proč krucinál z té pitomé bedny nevylezu? To však bylo nad moje síly, nohy se mi
totiž zamotaly do klubek provazu a dalšího jevištního vybavení. Nevím, jestli jsem se rozhodl správně či špatně, ale zkrátka
jsem zůstal na místě a byl jsem připraven na všechno. Moje neočekávané zmizení v bedně přijalo publikum značně procítěně,
což byl ovšem ještě slabý odvar úspěchu, který jsem zaznamenal, když jsem začal truchlivým hlasem opět odříkávat svůj přerušený
proslov k Hamletovi, přičemž mi z bedny trčela jen hlava. Sklidil jsem potlesk tak frenetický, že jsem se musel
děkovat alespoň přátelským máváním rukou – v choulostivé pozici, v níž jsem se nalézal, jsem se nedokázal ani
uklonit. Diváci radostí úplně zdivočeli, aplaus nebral konec. Když po posledním jednání spadla opona, předstoupil jsem
s hereckými oporami divadelního souboru před publikum. A publikum vyřvávalo: „Duch! Duch!“ tak vytrvale, že jsem se musel
několikrát děkovat a s rukou na srdci přijímat blahopřání.
Všichni jsme byli nadšeni. Můj přítel Malmborg se nechal slyšet, že ještě nikdy nezažil úspěšnější večer. O půlnoci jsme vesele
povečeřeli. Ofélie se mě snažila okouzlit a Hamlet pozvedl sklenici na moje zdraví a jménem svých druhů mi nabídl místo
principála. Prohlásil jsem, že si to musím rozmyslet. Všichni svorně mě doprovodili na nádraží. Osmačtyřicet hodin poté jsem
byl zase v Paříži a v pilné práci. Nebyl jsem však ani trochu unaven. Mládí! Mládí!
<<< ZPĚT