Charlotte Philbyová:  NEJTĚŽŠÍ ZE VŠEHO    (Leda 2021)
 


KAPITOLA SEDMÁ

Anna
Tenkrát v zimě byl vzduch těžký a vlhký, dokonalé pozadí pro ty následující měsíce ožíracích večerů v hospodách po celém Londýně, kdy jsme se ve čtyřech propíjeli pomalu až do rána, než jsme se svalili do svých vlastních postelí. Jenomže jak šel čas, původní radostné vzrušení z našich každotýdenních setkání ochabovalo pod vlivem nevyzpytatelné pracovní doby a mejdanů v kanceláři, až jsme nakonec jednou večer seděli proti sobě u stolu s Harrym sami dva u Koruny a husy, kde vzteklý kuchař prostrkával hostům talíře s jídlem skrz mrňavé okénko.
Vypili jsme spolu láhev vína a pak ještě jednu, naše prsty spočívaly vedle sebe na kulatém dřevěném stole a nenechali jsme se rušit ani tím, že okolo nás hosti courali sem a tam na záchod, ani naléhavým řinčením zvonku z kuchyně, který nám dělal randál přímo nad hlavou.
Než jsme se zvedli k odchodu, udivilo mě, že bar puká ve švech. Vyšli jsme ven na ulici, kde se po průčelích obchodů vinula poblikávající elektrická světýlka. Harry se zastavil a jemně mne přitiskl zády ke zdi hostince. Chvíli mě tak držel a svíral přitom v dlani mou šíji, a než mě políbil měkkými, ale přesvědčivými rty, ještě se na moment zarazil.
A bylo to – náš osud se zpečetil. Na takové stvrzení toho, co jsem cítila už pár měsíců, jsem čekala, a když jsem se dočkala, měla jsem dojem, jako by se to nikdy nestalo.

Meg odjela na dva týdny domů do Newcastlu, takže na tu první společnou noc jsme měli byt pro sebe. Nazítří ráno jsme se probudila s pocitem naprostého blaha, dokud jsem se neotočila a vedle sebe v posteli nezpozorovala prázdné místo. Když jsem přejela prsty po dolíku, který vyleželo jeho tělo, na moment mi blesklo hlavou, jestli jsem si to celé nevybájila.
Můj pocit neklidu zesílil, když jsem mu pak během dopoledne i pozítří telefonovala, ale dovolala jsem se jen do jeho hlasové schránky, kde se mi do ucha vysmívala smyčka nahraného vzkazu. Když se Harry několik dní nato znovu objevil, choval se omluvně a chlácholivě. Měl nějakou naléhavou práci, kvůli které ho neočekávaně odvolali. Moc ho mrzelo, že nebyl k zastižení.
„Však víš, jak to chodí.“
Musela jsem svoje zklamání zlehčit, což mě stálo všechny síly, ale nebyla jsem takový blázen, abych mu odhalila hloubku svých citů. Radši jsem tedy jen přikyvovala, a když naléhal, dokonce jsem mu odkývala i to, že o nás nebudeme nikomu říkat, a zavázala se mu mlčením.
Vysvětloval mi to tak, že se rozjelo vyšetřování jeho případu. Kdyby obhajoba zjistila, že chodí s bývalou stážistkou – a právě takhle by to postavili, řekl –, byl by to pro ně dar z nebe.
Já jsem byla dospělá a se sexem svolná, takže tenhle argument byl k smíchu. Ale je možné, že i mně tato situace svým způsobem vyhovovala. Nedalo se přímo říct, že bych Davida vodila za nos, ale už toho pro mě tolik udělal, a představa, že by se dozvěděl, že chodím s někým jiným… Nebylo by to fér.
Nejvíc mě ovšem trápilo, jak nespravedlivě se s Harrym zachází a jak pohotově se kolegové obrátili proti němu.
„Ale vždyť jsi nic neprovedl!“ vztekala jsem se jednou v noci, když mi znovu připomněl, jaká obvinění by proti němu mohla být vznesena. Moje protiargumenty byly vždycky slabé a Harry se na mě díval, jako bych byla dítě, o které má zájem, ale které o světě pranic neví.
„Ach jo, Anno, samozřejmě jsem s ní nespal – ale ruku na srdce: vážně si myslíš, že to něco znamená?“
Zoufale potřásl hlavou.
„Ta holka, která tohle o mně tvrdí, respektive holka, jejíž rodiče to tvrdí… Je jim fuk, že mi nakukala, že jí je jedenadvacet. Je jim fuk, že naopak ona ošálila mě.“
Po pravdě řečeno, kdybych chtěla, v tomhle bodě jsem mohla celou věc zpochybnit. Byl koneckonců investigativní žurnalista, to on se do zmíněné organizace infiltroval a využil veškerých prostředků, aby získal informace, po kterých pásl. I kdyby to mělo znamenat, že si získá důvěru mladé ženy, která věří, že se tenhle chlap nezajímá o to, co pro něj může udělat, ale o ni samotnou.
A vůbec, jak bych něco takového mohla říct? Harry by mohl získat dojem, že ho nepodporuju. A on nepotřeboval dalšího člověka, který by do něj vandroval. Ještě důležitější byl fakt, že jsem chápala, proč tohle udělal. Šlo mu o ten článek. Honil se za pravdou a spravedlností, ať to stojí, co to stojí. Už byl zkrátka takový.

Když jsem tenkrát dopoledne cestou k němu do bytu – bylo to vůbec poprvé – vystoupila na Bethnal Green z autobusu, klubko nití v žaludku se mi stahovalo stále těsněji. V lednovém vzduchu se můj dech podobal zkroucenému prstu z kouře, který mě táhl kupředu. Držela jsem se instrukcí, jež mi David poslal: prošla jsem kolem pražírny kávy, kde na terase, podomácku sroubené ze starých dřevěných bedýnek, usrkávaly dvojice v pletených čapkách horké nápoje; míjela jsem mladé muže s očima podlitýma krví, kteří cumlali balené cigarety a už teď byli vyčerpaní zimou, jež se ovšem hodlala ještě nějaký čas zdržet.
Na protější straně zanedbané komunální zahrady se skrýval čtverec impozantních domů z cihel, jejichž červeň poznamenaly černé skvrny od téru a návějí holubího peří tam, kde se setkávala s chodníkem. S těmito domy sousedil blok elegantních viktoriánských činžáků, stáčející se k vedlejší ulici, se kterou splýval. Harryho byt se nacházel ve druhém patře – víc jsem nevěděla, ale tento drobný detail mi stačil, abych si už v duchu nakreslila obrázek, v němž jsem instinktivně zaplňovala prázdná místa.
Mnohokrát se stalo, že naše společné večery zkrátil nečekaný telefonát, po němž dopil pivo a začal si oblékat kabát, pak se naklonil, aby mě váhavě políbil – jeho rty otálely nad mými ústy, zatímco mi sděloval, že by moc rád zůstal. V takových okamžicích jsem si ho představovala, jak se vrací do tohohle bytu, do ložnice, která je od podlahy po strop plná knih, fotek z dětství, vachrlatě balancujících na krbové římse, a košil přehozených přes opěradlo lenošky. Nikdy jsem ho však nevyslýchala, kam v těch uplynulých hodinách šel. Možná jsem si namlouvala, že na tom nezáleží, anebo jsem se snad děsila odpovědi.
Na schodech u dveří, kde byla na panelu vlevo řada očíslovaných zvonků, jsem se chvilku vzpamatovávala, pak jsem se zhluboka nadechla a stiskla tlačítko. Nastalo ticho, načež se ozvalo zapraskání a Harryho hlas: „Haló?“
„To jsem já.“
Odmlčel se, potom začal dýchat lehčeji. „Ahoj, ty tam!“
Zvuk jeho nohou bubnujících o schody byl ozvěnou mého tepu. Když otevřel dveře, rty se mu roztáhly do úsměvu. Vstoupila jsem do haly, kde bylo ještě chladněji než na ulici, ale ani jeden z nás nepromluvil.
Propletl si prsty s mými a vedl mě kolem hromádek pošty, složených kočárků a bicyklů. Naše nohy potichu stoupaly po schodech.
Uplynula ještě celá hodina, než jsme se pustili alespoň na tak dlouho, abych si stihla prohlédnout jeho byt. Předsíň, kde se teď válelo naše šatstvo, byla vysoká a bílá, nezaneřáďovaly ji žádné obrázky ani věšáky. Na protějším konci byla kuchyně s malým kulatým stolem a čtveřicí židlí. Nějaký ten příbor a hrnek, jedna pánev a cedník. Všechno mělo svoje místo a účel.
Jediné, co na místě nebylo, byla krabička s kondomy, kterou musel pracně odkudsi lovit. Jakmile bylo po všem, popíchlo mě, že je dokonce i v žáru okamžiku schopen myslet tak obezřetně – já bych ve chvíli, kdy jsem mu spočívala v náručí, klidně riskovala cokoli, abych ho už nikdy nemusela nechat odejít. Tohle byl první náznak – kdybych ovšem byla ochotná ho vidět –, jak nerovné je mezi námi rozložení moci.
„Tohle je určitě reakce na to, jak to vypadalo doma, když jsem vyrůstal,“ řekl Harry, když sledoval, jak moje oči reagují na skrovné, přesně uspořádané zařízení. Tehdy se vůbec poprvé zmínil o svém dětství, takže jsem byla zticha jako pěna a přála si, aby pokračoval.
To už jsme se přesouvali do obýváku, kde jsem obhlížela původní, nyní nepoužívaný krb a těch pár knih, který byly úhledně vyrovnané na účelně umístěných policích. Hladově jsem vstřebávala každou podrobnost, kterou jsem stihla pobrat.
Při srovnávání tohoto výjevu s obrázkem bytu, který jsem si vytvořila v duchu, jsem zjistila, že se moje vysněná verze už rozplynula.
„Když je vás doma šest dětí a všude se válejí věci někoho jiného, z touhy po osobním prostoru si nejspíš vypěstuješ smysl pro účelnost,“ pronesl Harry.
Pomyslela jsem na ticho v domě svých rodičů, na prostor přímo nekonečný.
„Ty jsi vyrostl v Irsku, viď?“
„V Galway.“ Obrátil se ke dveřím a po tváři se mu mihl výraz, který mi napověděl, že těchto řečí už má dost. Radostně jsem ho následovala zpět na bezpečnější půdu. Koneckonců, každá otázka, kterou jsem mu kladla, se mi mohla vrátit jako bumerang.
„A tohle je moje ložnice.“
Harry prošel předsíní a zastavil se ve dveřích poslední místnosti. U jedné zdi stála menší dvojpostel, u druhé psací stůl s haldami papírů.
Sledoval můj pohled: postel byla nízká, povlaky bílé, tuctové. Vedle ní na holých prknech podlahy stál hranatý budík a notebook. Nic jiného, co by o jeho životě prozrazovalo něco víc.
Přistoupila jsem ke stolu a očima přelétla písemnosti, úhledně pokrývající jeho desku.
„Na čem to pracuješ?“
Jakmile jsem ke stolu došla, přistoupil blíž, aby mě zadržel. Přitáhl si mě k sobě.
„Kdybych ti to řekl, musel bych tě zabít.“

Měl v sobě cosi velmi silného, co se mi vymykalo z dosahu. A přece byla pravda, že jsme se od sebe zase tak moc nelišili, on a já. Navzdory jeho siláctví, navzdory jeho úspěchu. Život lidí, jako je David, je definován tím, co mají; Harryho život stejně jako můj definovalo to, co ztratili.
„Stalo se to v sobotu ráno,“ svěřil se mi Harry jednou v noci. Ve tmě jeho bytu jsme se k sobě tiskli nosy a jediným znamením, že nejsme poslední dva lidé, kteří zbyli tady na Zemi, byl občasný zášleh reflektorů auta, který se opřel do okna ložnice.
„V jednom kuse jsem kňoural kvůli autíčku, po kterém jsem toužil – bylo to mrňavé červené autíčko, které jsem dva dny předtím viděl v jednom výkladu ve městě. Nebralo to konce. Nakonec táta povídá: ,Jestli ti to zavře hubu, já ti to zatracený autíčko koupím.‘ Vyšel z domu a bylo. Za deset minut ztratil kontrolu nad volantem a… Zahynuli tam tři lidi.“
Nastala pauza. Cítila jsem, jak mu po tváři přelétl bolestný výraz.
„Ach, Harry…“ Přivinula jsem se k němu tak blízko, až jsem cítila, jak se mu svaly stahují žalem.
„Byla to moje vina.“ Mluvil velice tiše, cítila jsem však, jak mi na hlavu kapou slzy. „Neumíš si představit, jaký to je, vědět, že –“
„Tvoje vina to nebyla, Harry, na to nesmíš ani pomyslet.“ Pevně jsem ho držela a tišila jeho pláč, jako bych zároveň chlácholila i svoje mladší já.
Potom jsem ho stiskla ještě silněji, protože jsem ucítila, jak mi ze rtů tryská moje vlastní přiznání; úlevu z toho, že ta slova můžu pronést nahlas, podbarvoval strach. Naše tajemství si padla do náručí tak pevně, že jsem sotva mohla dýchat.
<<< ZPĚT