Annie Proulx: TAKHLE JE TO DOBRÝ
(Baronet 2008)
JÁ TOHLE MÍSTO VŽDYCKY MILOVAL
Ďáblův sekretář démon Duane Fork kvapně upravoval řadu kanceláří. Po stolních deskách rozházel drobné kamínky a prach, po zemi
štěrk, utěsnil těžké drapérie z rudého sametu a místnost vystříkal Eau de Fumier. Nachlup přesně o půlnoci
uslyšel, jak se po chodbě blíží známé klapání kopyt, a vypjal se do pozoru.
„Dobré ráno, pane,“ pronesl Duane servilně.
„Merde,“ zavrčel Ďábel a mrzutě se kolem sebe rozhlédl. „Tady je to… nepopsatelně hnusné!“ Zrovna se vrátil z Milána
z celosvětové přehlídky Design & garden, kde pózoval jako avant-gardenní designér bytového zařízení, který pracuje se
zmuchlaným bílým papírem. „Jestli je to tu samý flek od deště a špinavé až běda, koho to zajímá? Mrskni to všecko na gril a
podpal,“ poradil Duaneovi. Mezitím se mu ale vnitřnosti kroutily žárlivou touhou, když se díval na umělohmotné pohovky u bazénů,
chodníčky pod spletenými větvemi stromů, zahrady s tropickými palmami, umělé skalní jeskyně a otevřené terasy. Cestou zpátky do
Pekla prolistoval půl tuctu designérských plátků tištěných na křídovém papíře, vyplnil žádost o předplatné časopisu Byt a krátce
zauvažoval, že začne vydávat konkurenční publikaci, která by se jmenovala Mít v pekle byt. Jak tak ty časopisy
studoval, došlo mu, že víc než po architektonickém designu touží po navrhování krajiny, parků u řeky a památníků.
„S tímhle zatraceným místem se nic nedělalo už celé věky, celé eony! Je staromódní, je passé, při pomyšlení na Peklo lidi
zívají. Oslizlé skály a ponuré lesy nemají negativní frisson loňské sezony - dnes se najdou environmentalisté, kteří
takové jevy milují. Musíme držet krok s dobou. Modernizovat. Expandovat a rozšiřovat. Musíme se rozšiřovat teď, kdy funguje
náš Program klimatické rehabilizace - pouště, rozpouštění ledovců, povodně. V porovnání s ostatními začínáme vypadat
jako šupáci. A pozor, Duane, v oblasti Lidských bydlišť vše nasvědčuje tomu, že se chystá významná náboženská válka;
jestli nebudeme připraveni na přibývání duší, budeme mít dost otravné problémy.“
Cestou domů z té designérské přehlídky si rovněž přečetl článek psaný směsí japonštiny a angličtiny v plátku,
který se nazývá Cibule a tváří se, že pojednává o přidání Desátého kruhu, kde by se ubytovával narůstající počet Totálních
parchantů, z nichž většinu tvoří američtí obchodníci. Ďábel se usmál. Desátý kruh není špatný nápad, ale nárůst pekelné
populace bude vyžadovat daleko víc než jen nové kvartýry pro tabákové lobbisty a výkonné úředníky. V dlouhodobém horizontu
možná nebude třeba budovat přístavbu; protože skoro všichni lidé jsou nevyhnutelně ztraceni, budou se prostě obracet naruby,
jako když se obrátí naruby střevo a použije se pak jako obal na párek. Ze samotné Země se stane Peklo Plus, aniž by se on
osobně nějak zvlášť nadřel. Mezitím má v úmyslu vylepšovat současné materiální možnosti.
„Dnes, Duane, obejdeme nemovitost a podíváme se, kde můžeme udělat nějaká vylepšení. Chci, aby sis vzal poznámkový blok.
Andiamo!“ Nasedli do červeného golfového vozíku, přičemž Ďábel měl na sobě jen loveckou kazajku a Duane stínítko
proti světlu.
Cestou ze sebe Ďábel sypal infomerciální zlaté valounky, které vstřebal při studiu časopisů. „Snad toho nechceme tak moc,
když to tady hodláme rozmetat a začít zgruntu znovu: rekonstrukce, buldozery, svrchní vrstva půdy, navážka a dovezené skály.
Chceme zjistit, jaký potenciál zde už máme, a na něm začít stavět. Základní kostra tohoto místa je pevná. Tohle víme.
Použijeme konstrukční podnik, který pracuje v Iráku - název Dav & Masakr zní dobře. Zavolej jim a ať nám sdělí, jaký
požadují honorář. Jestli budou příliš drazí, přemístíme je sem násilím, a uděláme z nich místní společnost.“
U hlavní brány Ďábel zakoulel očima.
„Firmu musíme nechat,“ řekl. „Ten poslední řádek se fakt vylepšit nedá: VZDEJ SE NADĚJE KAŽDÝ, KDO SEM VCHÁZÍŠ!
Ale ta brána je nudná. Bez toho nápisu je to jen tuctová románská kamenná brána. Jestliže ji ale nahradíme něčím moderním,
jako je třeba oblouk v St. Louis a elektropád…“ Svraštělé obočí a zkřivený obličej Duanea Forka naznačovaly zmatek.
„Oč jde?“ otázal se Ďábel. „Radši bys pepřový sprej?“
„Ach ne! Mám dojem, že jen nevím, co je to elektropád.“
„O vodopádu jsi už slyšel, ne?“
„Ano, pane.“
„A elektropád je totéž, jenže s elektrickým proudem, ne s vodou. Samosebou to můžeme kombinovat - udělá ti to
radost?“
„Mně udělá radost všechno, co si budete přát, pane.“
„Dobrá. Udělej si poznámku. Vstupní brána - oblouk à la St. Louis a elektrifikovaný vodopád.“
U řeky Ďábel prohodil pár žertů s Charónem, ale zlepšovací návrhy týkající se procesu převážení si odpustil poté, co
stařec zamručel: „Je to dobrý tak, jak to je.“ Charón křečovitě zamrkal očima podobnýma řeřavým uhlíkům. Přetáhl pět šest
nahých nešťastníků veslem a řekl: „Nezapomněls mi vyzvednout ty oční kapky?“
„Zatraceně!“ pronesl Ďábel. „Zase mi to vypadlo z hlavy! Příště už to určitě udělám. Zatím dál strkej hlavu do řeky.“
Šlápl na plyn, golfový vozík se odlepil od říčního břehu a svištěl předměstím Limbus.
<<< ZPĚT