LOVEC BAŽANTŮ
Mayo Maloney byl ve svých jedenácti letech záprtek, který nebyl ani moc divoký, poněvadž byl divokost sama, takže například
nemohl ani vstoupit do kostela, aniž by náhodný přihlížející nezačal mít stísněný pocit, že on, Mayo, tímhle místem a jeho
účelem pohrdá.
Dost podobně to vypadalo všude, kam Mayo vkročil: ve škole, v knihovně, v divadle, doma. Pouze jeho matka cítila,
že Mayo není žádný divoch, ale kupříkladu otec ho často žádal, aby Mayo slezl z té své vysoké kobyly a choval se jako
ostatní. Tím Michael Maloney myslel, že by Mayo měl brát věci tak, jaké jsou, a přestat hledat na všem tolik chyb.
Mayo byl ten nejsebevědomější kluk pod sluncem a chlup dokázal najít na všem, anebo to tak přinejmenším vypadalo. Našel chybu
na aktivitách své matky spojených s církví. Našel chybu na zájmu svého otce o Shakespeara a o Mozarta. Našel chybu na
systému veřejného školství, na vládě, na Spojených národech, na celé lidské populaci. A při tom nalézání chyb se neobtěžoval
zacházet stran čehokoliv do detailů. Stačilo, že žil a byl přítomen. Stačilo, že byl nervózní, podrážděný, prudký, moudrý a
znuděný. Zkrátka a dobře, byl to úplně normální kluk. Opovrhoval všemi a vším a nemohl si pomoci. Jeho opovržení bylo
nevyslovené, leč zřejmé. Měl křehké tělo, snědou tvář a tmavé vlasy a do všeho se pouštěl v náramném chvatu, protože
všechno bylo pomalé a hloupé a slabé.
Jediné, co ho nenudilo, bylo pomyšlení na lov, jenomže otec mu nechtěl pušku koupit, ba ani tu obyčejnskou jednoranovku ráže
22, Michael Maloney řekl Mayovi, že jakmile bude mít jistotu, že se Mayo trochu uklidnil, začne o koupi pušky uvažovat. Mayo se
snažil trochu uklidnit, aby tu pušku získal, ale po dni a půl to vzdal. „Dobrá,“ řekl mu otec, „když tedy tu pušku nechceš,
už se nemusíš snažit.“
„Já jsem se snažil,“ řekl Mayo.
„Kdypak?“
„Včera a dneska.“
„Měl jsem na mysli snažení,“ pravil otec, „které by trvalo alespoň měsíc.“
„Měsíc?“ řekl Mayo. „Jak můžeš čekat, že člověk zůstane v klidu celý říjen, když se na venkově střílejí bažanti?“
„Nevím jak,“ opáčil Mike Maloney, „ale jestli chceš pušku, musíš zůstat v klidu tak dlouho, abych uvěřil, že z ní
nebudeš střílet po sousedech. Ty si myslíš, že by mně můj otec dovolil sednout k večeři, kdybych si ji něčím nezasloužil?
Ten mně neřekl, že bych si měl zasloužit nějakou flintu na střílení bažantů! Řekl mi, že si musím vydělat na jídlo - a nečekal
ani, až mi bude jedenáct. Začal jsem vydělávat, když mi nebylo víc než osm roků. S tebou je ta potíž, že jsi moc nadupaný
z toho nicnedělání - vždyť ty neodvádíš vůbec žádnou práci, ze které by se zaplatila tvoje strava nebo bydlení nebo
ošacení, takže ani nemůžeš být počestně unavený a normální jako všichni ostatní! Ty skoro ani nejsi člověk. Člověkem není
nikdo, kdo neví, jak je obtížné zasloužit si stravu a jiné základní věci. To, že se z tebe nestal klidný, šikovný člověk,
ale takovýhle sarkastický hnidopich, je vina tvé matky a otce. V tomhle městě už si všichni šuškají o tom, jak z tebe
tvá matka a otec vychovali drzého ignoranta, a to proto, že tě nepřiměli, aby sis to právo soudit ostatní nějak zasloužil.“
Pan Maloney hovořil jednak k hochově matce, jednak k hochovi samotnému a kromě toho i k hochovu mladšímu
bratrovi a mladší sestře, poněvadž toho dne odešel z kanceláře v půl páté, což činíval jednou do týdne, aby
s celou rodinou poseděl u časné večeře, a choval jasný záměr, že těmto rodinným shromážděním u stolu dodá punc
nezapomenutelnosti v očích všech přítomných, sebe nevyjímaje.