Gavriel Savit: ANNA A VLAŠTOVČÍ MUŽ
(Paseka 2016)
Když se Anna Łaniová ráno šestého listopadu roku 1939 – v sedmém roce svého života – probudila, nevěděla pár věcí.
Nevěděla, že vrchní velitel gestapa v okupovaném Polsku dal příkazem rektorovi Jagellonské univerzity, aby si vyžádal
účast všech profesorů (mezi něž patřil i její otec) na přednášce a diskusi o tom, že polská akademická obec nyní spadá pod
německou svrchovanost, ani že se dotyčná přednáška má konat dnes v poledne.
Anna nevěděla, že jejího otce odvedou ve společnosti kolegů z posluchárny číslo padesát šest nejdřív do vězení
v Krakově, kde Anna s otcem bydlí, a pak ho postupně přepraví do dalších internačních zařízení po celém Polsku, než
bude nakonec odtransportován do koncentračního tábora Sachsenhausen v Německu.
Nevěděla ani, že za několik měsíců budou otcovi přeživší kolegové přesunuti do ještě smutněji proslulého tábora Dachau
v Horním Bavorsku, ale že v době tohoto přesunu už její otec nebude existovat v stavu, kdy by byl transportu
schopen.
Jedno však Anna věděla: že dnes dopoledne má tatínek na několik hodin odejít.
Hejno sedmiletých holčiček má nesmírně pestrou skladbu. Některé z nich vám řeknou, že už jsou dávno dospělé a člověku dá
dost práce, aby ochotně nepřitakal; jiné jako by se spíš zajímaly o skrytá dětská tajemství, která mají vepsaná křídou
zvnitřku hlavy, než aby se vůbec bavily s dospělým; a pak jsou ještě další (a tato skupina je zdaleka největší), jež
se dosud úplně nerozhodly, ke kterému táboru náleží, a podle toho, jaký je zrovna den, hodina, či dokonce chvíle, vám ukážou
zcela jinou tvář, než jakou byste očekávali.
Anna byla ve svých sedmi letech jednou z posledně jmenovaných a tento dvojznačný stav pomáhal pěstovat její otec.
Zacházel s ní jako s dospělou – s úctou, vážností a ohledy –, ale jaksi se mu zároveň dařilo v ní chránit
a udržovat pocit, že všechno, s čím se Anna na světě setkává, je zbrusu nový objev, určený výhradně pro její mysl.
Annin otec byl profesorem lingvistiky na Jagellonské univerzitě v Krakově a bydlet s ním znamenalo, že se každý den
v týdnu odehrává v jiném jazyce. Než Anna dorostla do věku sedmi let, její němčina, ruština, francouzština a
angličtina byly velmi dobré, mluvila slušně jidiš a ukrajinsky a ovládala i trochu arménštinu a rumunský dialekt z oblasti
Karpat.
Polsky na ni otec nemluvil nikdy. Polština už se o sebe postará sama, řekl.
Člověk se nenaučí tolik jazyků jako Annin otec, pokud nechová vřelou lásku k mluvení. Většina Anniných vzpomínek se
týkala otce, jak mluví – jak se směje a žertuje, hádá se a vzdychá s někým z přátel a konverzačních partnerů,
kterých měl po městě bezpočet. Po většinu života s ním si vlastně Anna myslela, že každý z jazyků, jimiž otec mluví,
je jako zakázkový oblek ušit na míru jednotlivým osobám, se kterými rozprávěl. Francouzština nebyla francouzština, ale
monsieur Bouchard. Jidiš nebyla jidiš, ale reb Šmulik. Každé slovo a věta v arménštině, jež kdy Anna vyslechla, jí
připomínaly obličej malého, starého tatika, který ji a otce pokaždé vítal šálky silné hořké kávy.
Každé arménské slovo vonělo kávou.
Kdyby byl Annin mladičký život dům, pak by jeho nosné pilíře tvořili muži a ženy, s nimiž otec ve volném čase debatoval.
Udržovali nebe nahoře a zemi dole a usmívali se a mluvili s ní, jako by byla jejich vlastní děcko. Na návštěvu k nim
nikdy nešel jen profesor Łania, ale profesor Łania a Anna. Nebo jak to asi chápali oni sami, profesor Łania a Aňa nebo Hanele
nebo Anke či Anuška, popřípadě Anouk. Měla tolik jmen, kolik bylo jazyků, kolik bylo na světě lidí.
<<< ZPĚT