Lisa Taddeo: TŘI ŽENY
(LEDA 2019)
PROLOG
Když byla moje matka mladá, ráno co ráno ji sledoval do práce jakýsi muž, který chodíval krok za ní a masturboval.
Vzdělání dostala moje matka nevalné – vychodila jen obecnou školu – a do věna jenom lněné utěrky nevalné kvality, zato byla
krásná. To je to první, co mě napadne, když ji mám popsat. Měla vlasy barvy čokoládových bonbonů, které se dají koupit
v Tyrolských Alpách, a účes nosila pořád stejný: krátké kudrny vyčesané do výšky. Pleť neměla olivovou jako ostatní
z rodiny – její odstín byl naprosto osobitý: světle růžová barva laciného zlata. Oči měla sarkastické, koketní, hnědé.
Pracovala jako hlavní pokladní u stánku s ovocem a zeleninou v centru Bologně. Ten se nacházel na via San Felice,
dlouhé hlavní třídě módní čtvrti. Byla zde spousta prodejen bot, zlatnictví, parfumerií, tabáčnictví a obchodů s oděvy pro
ženy, které nepracovaly. A kolem těchto butiků moje matka procházela cestou do zaměstnání. Pokukovala do výloh po jemné kůži
střevíčků a po nablýskaných náhrdelnících.
Jenomže než do téhle obchodní zóny došla, musela jít od svého bytu kus pěšky klidnými uličkami a průchody bez aut, okolo
zámečníka a řezníka porážejícího kozy, pod osamělými arkádami, které pronikavě čpěly močí s temným podtónem kaluží staré
vody, stojících na kameni. A po těchto ulicích ji ten mužský sledoval.
Kdepak ji uviděl poprvé? Hádám, že u stánku s ovocem. Tuhle krasavici zde obklopovala nepřeberná hojnost čerstvých plodin:
buclaté fíky, kopce kaštanů koňských, prosluněné broskve, jasně bílé hlavičky fenyklu, zelené květáky, rajčata na větvičkách,
ještě zaprášená od hlíny, pyramidy temně fialových lilků, drobné, leč báječné jahody, lesknoucí se třešně, vinné hrozny,
churmy plus pelmel všelijakých semínek a chlebů, taralli, friselle, bagety, pár měděných hrnců na prodej,
tabulky čokolády na vaření.
Tomu chlapíkovi bylo přes šedesát, měl veliký nos, začínající pleš a na propadlých tvářích prošedivělé strniště. Nosil bekovku
jako všichni ostatní starci, kteří se vydávají se špacírkou do ulic na každodenní camminatu, procházku.
Musel ji sledovat domů, protože jednoho jasného květnového rána moje matka vyšla z těžkých dveří domu, kde bydlela, ze tmy
do náhlého světla – v Itálii mají skoro v každém činžáku tmavou chodbu, světlo v ní svítí slabě a krátce, aby
se snížily náklady, a slunci tam stojí v cestě tlusté, chladné kamenné zdi – a tam stál tenhle staroch, kterého ještě
nikdy neviděla, a čekal na ni.
Usmál se a ona úsměv opětovala. Pak se vydala do práce, s lacinou kabelkou a v sukni do půli lýtek. Nohy měla dokonce
i v pozdním věku až absurdně ženské. Umím si představit, jak se ocitám v hlavě toho muže, vidím nohy své matky a
vyrážím za nimi. Jedním z dědictví vyplývajících z faktu, že heterosexuální ženy už po staletí žijí pod mužskými
pohledy, je to, že se na jiné ženy často dívají po mužském způsobu.
Jeho přítomnost za sebou cítila při chůzi okolo mnoha domovních bloků, okolo prodavače oliv a dodavatele portských vín a
sherry. Ale nebylo to tak, že by ji ten chlapík pouze sledoval. Na jednom rohu se otočila a koutkem oka zachytila jakýsi pohyb.
V tuto hodinu, kdy rozbřesk bolely zuby, byly kamenné ulice obnažené, a když se obrátila, uviděla, že si její
pronásledovatel vytáhl z kalhot dlouhý, tenký, ztopořený penis, rychle s ním cvičí nahoru a dolů a přitom na ni
upírá oči tak strnule, až se jí zazdálo, že to, co se mu děje od pasu dolů, je nejspíš řízeno docela jiným mozkem.
Tehdy se vyděsila, ale po létech její strach z onoho prvního rána vybledl do ironického pobavení. V následujících
měsících se ten muž objevoval před jejím bytem několikrát do týdne, až ji nakonec začal vyprovázet i od stánku domů.
V době, kdy byl jejich vztah ve vrcholném rozkvětu, tenhle člověk se za ní táhl dvakrát denně.
Moje matka je už mrtvá, takže se jí nemůžu zeptat, proč tohle den co den připustila. Místo toho jsem se zeptala staršího
bratra, proč maminka něco neudělala, proč o tom někomu nepověděla.
Bylo to v šedesátých letech v Itálii. Policisté by řekli: „Ma lascialo perdere, e un povero vecchio. E una
meraviglia che ha il cazzo duro a sua eta. Nechte to být, je to starej chudák. A vůbec, je to zázrak, že se mu
v tomhle věku ještě postaví.“
Moje matka tohoto muže nechala, ať si masturbuje při pohledu na její tělo, na její obličej, zatímco ona jde pěšky do práce či
z práce. Nebyla z žen, které by tohle těšilo. Ačkoli s jistotou bych to říci nemohla. Matka totiž nikdy
nemluvila o tom, co chce. O tom, co ji vzrušuje nebo odpuzuje. Někdy se zdálo, že nemá vůbec žádné vlastní touhy. Že její
sexualita je pouhá stezka v lese, neznačená pěšinka, kterou ve vysoké trávě vydupaly těžké boty. A ty boty patřily mému
otci.
Můj otec miloval ženy způsobem, který se dříve považoval za okouzlující. Byl lékař, který říkal ošetřovatelkám zlatíčko, když
se mu líbily, a když se mu nelíbily, tak moje milá. Především ale miloval mou matku. Přitahovala ho tak zjevně, že je mi dodnes
trochu trapné na to vzpomínat.
Přestože jsem nikdy neměla příležitost o touze svého otce přemýšlet, její síla, síla veškeré mužské touhy, mě uchvacovala.
Nebylo to tak, že by muži pouze chtěli. Muži potřebují. A muž, který každý den sledoval mou matku cestou z práce a do
práce, tohle potřeboval. Prezidenti přicházejí o lesk a slávu výměnou za odvážnou kuřbu. Muž leckdy kvůli jediné chviličce
prošustruje všechno, co pracně budoval po celý život. Nikdy jsem nebyla zastánkyní teorie o mocných mužích, kteří mají
natolik nadměrné ego, že je ani ve snu nenapadne, že by je mohl někdo při něčem přistihnout. Spíš se domnívám, že touha je
v té chvíli tak mocná, že se všechno ostatní – rodina, domov, kariéra – rozteče v trošku kapaliny, která je
chladnější a řidší než semeno. V nic.
<<< ZPĚT