Martin Amis: PENÍZE, Volvox Globator 2002



Když můj taxík sjížděl někde kolem sté míle z dálnice od Rooseveltova letiště, odlepil se z rozjezdové dráhy tomahawk plný černých chlápků a pěkně nízko nám přefrčel nad hlavami. Naklonili jsme se a drcli do jakéhosi širokého pásu nebo retardéru a střecha taxíku se propadla dolů a se zvukem podobným výstřelu z pušky se mi zavrtala až do mozku. No, řeknu vám, tohle jsem tedy fakt potřeboval - jako by mě hlava a obličej a hřbet a srdce nebolely celou dobu už tak dost, a to jsem ještě opilý a pomatený, a navrch vyplašený z letadla.
„Ježišmarjá!“ řekl jsem.
„Jo,“ pronesl taxíkář zpoza své rozbité plastové přepážky. „Vojáci jedny zkurvený!“
Můj taxíkář byl čtyřicátník, proplešlý hubeňour. S takovými těmi vlasy, které se dlouze a vlhce plazí po krku a ramenou. Pasažérům se jeví všichni městští taxíkáři stejně: vzteklé krky, vzteklé pačesy. A tenhleten vzteklý krk byl třeskutě poďobaný a kropenatý a na karmínových ploškách pod ušima probleskovala pubertální vyrážka. Chlapík si hověl v tom svém koutě a dlouhé ruce mu zplihle ležely na volantu.
„Stačila by tak stovka chlapů, stovka chlapů jako já,“ hodil po mně dozadu, “a všichni ti negři a Portorikánci by z tohodle zkurvenýho města jeli jako fretky!“
Já na své sedadle poslouchal. Vzhledem k téhleté své nejnovější chorobě, které říkám tinitus, moje uši začínaly poslední dobou slýchat věci, jež nejsou tak docela auditivní. Startující letadla, tříštící se sklo, oškrabávání ledu z tácku. Přihází se mi to (mimo jiné) hlavně ráno. Stalo se mi to například i v letadle - anebo mám alespoň ten dojem.
„Cože?“ křikl jsem. „Stovka chlapů? To není moc!“
„Zvládli bysme to. S pořádnejma bouchačkama bysme to zvládli.“
„S bouchačkama?“
„Jo, s bouchačkama. Šestapadesátkama. Automatickejma.“
Opřel jsem se a třel jsem si hlavu. Dvě hodiny jsem strávil u imigračních úředníků, čert je vem! Co se týče front, jsem prostě antitalent. Však víte, jak to chodí. Chachachá! pomyslím si, když se úspěšně proderu davem a produsám na konec nejkratší fronty. Jenomže fakt, že ta nejkratší fronta je nejkratší frontou, má zajímavé opodstatnění: lidé přede mnou jsou do jednoho Venušani, pterodaktylové, muži a ženy z paralelních časoprostorů. Ten třísetlibrový zachmuřenec ve skleněné škatuli je musí všechny podrobit vivisekci a zbytky těl rozházet do pytlů. „Za obchodem, nebo pro zábavu?“ zeptal se tenhle maník konečně i mě. „Doufám, že jen za obchodem,“ odvětil jsem a myslel jsem to tak. Za obchodem, to bývá obvykle v suchu. Obchod je zábava, která mě navezla do stávajícího nákladného průšvihu. Pak půlhodinka na celnici a další půlhodinku trvá, než se domůžu tohohle taxíku, jo, a taky nepostradatelného maniaka, který za volantem toho auta syčí a prská. Jedu New Yorkem. Stačí pět bloků, abyste se scvrkli na potůček slz divoké nevolnosti. Tak co to asi udělá s těmihle primitivy, kteří jsou najímáni, aby tohle podnikali od rána do večera, a navíc za peníze? Jen si to zkuste!
Řekl jsem: „Proč byste měl dělat takovéhle věci?“
„Ech?“
„Zabíjet všechny ty negry a Portorikánce.“
„Voni si myslej, víte, že když řídíte žlutej taxík,“ pronesl a zvedl z volantu jednu nemotornou zplihlou ruku, „tak ste natuty ňákej všivák.“
Vzdychl jsem a naklonil se dopředu. „Chcete něco vědět?“ otázal jsem se ho. „Vy přece jste všivák. Než jste pro mě přijel, žil jsem v domnění, že je to jenom nadávka. Vy jste první nefalšovaný všivák, kterého poznávám.“
Zabočili jsme ke straně. Zvedal se ze sedadla a postupně se ke mně otáčel. Měl daleko zlověstnější, příjemnější, venkoncem užitečnější vizáž, než jsem si troufl hádat: obrýlený dívčí ksichtík s jasnýma očima a zženštilými rty, jako by za maskou z kůže existovala ještě jedna tvář, skutečná tvář.
„Oukej. Vypadněte z auta. Řek sem ven z toho zkurvenýho auta!“
„Jo, jo,“ pravil jsem a popotáhl jsem na sedačce svůj kufr.
„Dvacet dva dolarů,“ řekl. „Tady, podle hodin!“
„Nic ti nedám, ty všiváku.“
Aniž ode mne odvrátil pohled, sáhl za palubní desku a udělal speciální hmat. Všechny čtvery dveře se s naolejovaným kovovým klapnutím zamkly. „A teď mě poslouchej, ty sádlo,“ začal. „Tohleto je Devětadevadesátá a Druhá. Peníze. Naval peníze!“ Řekl, že mě zaveze o dvacet bloků dál a tam mě vykopne přímo na ulici. Řekl, že až si to se mnou negři vyříděj, nezbyde ze mě nic než chomáč vlasů a zuby.
V zadní kapse mi z mého posledního výletu zbylo ještě pár bankovek. Prostrčil jsem tou umatlanou přepážkou dvacku. Odemkl zámky a já vystoupil. Nebylo co dodat.

Takže teď tu v trýznivém světle a ostrovním lijáku stojím s kufrem. Za mnou se vynořila vodní masa a průmyslový korzet dálnice vedoucí k Rooseveltovu letišti. Muselo teď být k osmé hodině, ale v uplakaném závanu dne se pořád ještě ukrýval jeho žár, žár blikotavý, notně ohavný - prosakuje do něj déšť. Na protější straně špinavé ulice se ve dveřích zrušeného obchodu s lihovinami rozvalovalo pár černých děcek. Jenomže já jsem velkej, ba jo, jsem velká matka a oni vypadají příliš sklíčeně, než aby mě šli odrovnat. Vyzývavě jsem si přihnul ze své láhvinky z bezcelní zóny. Je po půlnoci našeho času. Bože, jak já tenhle tyjátr nenávidím! A to je teprve začátek. Pátral jsem po taxíku, a žádný taxík nejel. Byl jsem na První, ne na Druhé, a První je na okraji města. Všechny taxíky pojedou jinudy, na tu pitomou Druhou a na Lex. Jsem v New Yorku půl minuty, a už se vydávám na dlouhou procházku po Devětadevadesáté ulici.
Víte, ještě před měsícem bych tohle neudělal. Tenkrát bych to neudělal. Tenkrát bych se tomu vyhnul. Teď pouze čekám. Přiházejí se mi věci. To ony se dějí mně. Jednoduše se uvádějí do chodu a dějí se. Vy to sledujete - čekáte. Tohle město prý vyčistila inflace. Prachy si vykasaly rukávy a tohle místo zgruntu vykydaly. Ale věci se tu dějí pořád. Vystoupíte z letadla, rozhlédnete se, zhluboka se nadechnete, a když přijdete k sobě, jste v trenýrkách někde jižně od SoHo nebo kdesi v centru, servírovací stolek se stříbrným podnosem a přes prsa otřapečkovaná deka, a chlapík v bílém praví: „Dobré jitro, pane. Jak jste se vyspinkal? Dělá to patnáct tisíc dolarů.“ Věci se tu dějí pořád a něco se chystá i na mě. Můžu to říci s jistotou. Poslední dobou je můj život jako hrůzostrašný vtip. Poslední dobou můj život dostal tvar. Něco se chystá. Já se chystám. Brzy se to chystat přestane - jednou. Příšernosti se mohou dít kdykoli. Tohleto je příšernost.
Tuto planetu obchází neuvěřitelný strach. Obchází tu velký, vypasený, dokonalý strach. Strach se dobývá na nás všechny, jak jsme tady. Ach ano, je to pravda, člověče. Nelži si do kapsy, sestřičko. Jednoho dne si vyšlápnu rovnou k tomu strachu. Vyšlápnu si na něj. Někdo to přece udělat musí. Vyšlápnu si na něj a řeknu: „Oukej, ty čuráku. Už toho bylo dost. Už ses nás nakomandoval dost. Tady je někdo, kdo si to nedá líbit. Konec. Ven!“ Tyrani jsou v hloubi duše zbabělci. Strach je sice tyran, ale cosi mi napovídá, že zbabělec nebude. Hádám, že strach má až neuvěřitelnou kuráž. Strach si mě vyvede za dveře rovnou do tmavého průchodu, opře si mě o prázdné škatule a sudy a ukáže mi, kdo je tu šéf. Řekl bych, že asi přijdu o jeden dva zuby nebo mi možná zláme ruku - anebo mi dokurví oko! A klidně si odkráčí pryč, tak, jak to podle mých zkušeností dělají oni, čistá práce, všechno je mu buřt. Já budu zřejmě potřebovat sanitku nebo přístroje nebo vyrovnávač. Jak tak teď o tom začínám uvažovat, možná, že bych měl ten strach nechat na pokoji. Když dojde k boji, jsem odvážný - anebo bezohledný anebo lhostejný anebo prostě nespravedlivý. Ale strach, ten mě vážně děsí. Umí se příliš dobře rvát a já jsem v každém případě příliš vyplašený.
Šlapal jsem kolem bloku západním směrem, pak jsem zahnul na jih. Na Devadesáté šesté ulici jsem na křižovatce unesl taxík: zkrátka jsem škubnutím rozsápl dveře a hodil na sedadla svůj kufr. Taxíkář se otočil a naše pohledy se hrůzostrašně setkaly. „Ashbery,“ řekl jsem mu už podruhé. „Na Čtyřicáté páté.“ A on mě tam odvezl. Dal jsem tomu chlápkovi ty dva brďoly, co jsem mu byl dlužen a ještě něco navrch. Peníze přešly z ruky do ruky velice výmluvně.
„Děkuju vám, kamaráde,“ řekl.
„Není zač,“ odvětil jsem. „Já děkuju vám.“

ukázky
překladů:


Amis
Campbell
Cartlandová
Donohue
Doyle
Gardnerová
Millman
Proulxová
Saroyan
Taylor
Whiting




ukázka z knihy,
kterou Věra
redigovala:

STRAŠENÍ VE VĚŽI