Barbara Cartlandová: VĚZEŇKYNĚ LÁSKY, Baronet 2008



1851

Vévoda z Nuneatonu zašustil stránkami The Morning Post a pak pronesl podrážděným tónem: „Vidím, že Winsford dostal Podvazkový řád. Bůh ví, čím si ho zasloužil!“
Když to řekl, odložil noviny do stříbrného stojánku, jenž stál před jeho místem u stolu, kde se snídalo, a počal se zaměstnávat pojídáním smaženého brzlíku způsobem, který oběma ženám sedícím po jeho boku napověděl, že vévoda je kromobyčej rozčilen.
„Hrabě má přinejmenším nohu, na níž může ten řád předvádět,“ pronesla vévodkyně.
Záměrně hovořila konejšivým tónem, avšak její manžel vzhlédl od talíře a ostře prohlásil: „Vy tomu chlapíkovi straníte! Minulý týden na státním plese bylo docela zřejmé, co si o něm myslíte.“
Vévodkyně povytáhla obočí a odpověděla hláskem, který její nevlastní neteř v duchu nazývala holčičkovským: „Co tím míníte, drahý Edmunde? Byla jsem si jista, že byste si přál, abych se k našemu blízkému sousedovi chovala zdvořile!“
Vévoda si cosi zabručel pod vousy a dál se krmil snídaní.
Sorilda, který byla svědkem té scény, pochopila, že její strýček žárlí, a napadlo ji, že ji to ani příliš nepřekvapuje. Pro ni to byl před třemi měsíci stejný šok jako pro všechny ostatní obyvatele zámku, když vévoda týden po Sorildiných šestnáctých narozeninách oznámil, že uzavřel sňatek s vdovou, jež byla o třicet pět roků mladší nežli on sám.
Zpočátku se Sorilda domnívala, že to třeba bude docela zábava, mít v domě někoho, kdo je zhruba stejného věku jako ona, a že budou s nevlastní tetičkou přítelkyněmi. Byla však rychle vyvedena z omylu: Iris totiž neměla pro ženy žádného upotřebení - a rozhodně ne pro ty, jež by jí mohly nějakým způsobem konkurovat.
Sorildu nikdy nenapadlo, že by v ní tetička mohla vidět sokyni, a byla hotova obdivovat půvab novopečené vévodkyně z celého srdce, dokud se až příliš rychle nepoučila, že tato krása je právě to, co Sorildina chůva označovala výrazem nic než líbivá slupka.
Šest měsíců po strýčkově svatbě se Sorilda vyrovnávala se skutečností, že domov, který nalezla po smrti svých rodičů, se proměnil - alespoň pokud se jí samotné týkalo - ve velmi nešťastné a nepřívětivé místo, kde se děsila každého nadcházejícího dne. Vévoda, omámený tak, jak jen dokáže staršího muže omámit mladá choť, neviděl nic než svůdné půvaby ženy, s níž uzavřel sňatek, a vůbec netušil, že pro ostatní osazenstvo zámku je jeho manželka dračice dštící oheň, která za sebou navždy zanechává pouze slzy a smutek.
Je opravdu zvláštní, myslívala si často vskrytu Sorilda, že Iris, jejíž zevnějšek odpovídá obecné představě o andílkovi, by mohla ztělesňovat samotného ďábla.
Sorilda byla na mladou dívku výjimečně inteligentní, poněvadž strávila spoustu času s otcem, který byl vpravdě skvělý muž. V Etonu býval kapitánem oppidiánů, v Oxfordu exceloval, a když vstoupil do parlamentu, hovořilo se o něm jako o nejvýtečnějším politikovi jeho generace.

Když lord Lionel Eaton s manželkou cestou na jakousi politickou konferenci zahynuli při železničním neštěstí ve Francii, celý národ prohlásil, že je to tragédie.
Sorildě se před očima roztříštil na kousky celý život.
Ačkoliv se strýček snažil být k ní vlídný a vzal ji k sobě, aby mohla bydlet na jeho zámku v Northamptonshiru, Sorilda dlouho považovala za nemožné dělat cokoliv jiného než truchlit nad ztrátou otce a maminky, které z duše milovala. Při pohledu do minulosti si myslívala, že její domov byl vždycky místem plným světla a smíchu, a ona věděla, že víc než co jiného na tom měla zásluhu atmosféra lásky, kterou na zámku rozhodně nenašla.
Její strýc byl deset let vdovcem. Synové už byli dospělí a ženatí a nejstarší z nich, markýz, se už zapsal do dějin jakožto diplomat, protože se stal indickým místokrálem. Vévoda vedl velice rušný život. Nejenže byl neustále v Buckinghamském paláci k dispozici královně, ale kromě toho byl rovněž lordem místodržitelem Northamptonshiru a v hrabství zastával nesčetné oficiální funkce.
Sorildu, tím méně někoho z ostatních lidí, tedy nikdy nenapadlo, že vévoda je vlastně osamělý a jako celá řada mužů před ním touží dychtivě sáhnout po rozkoších mládí dřív, než bude příliš pozdě, aby se z nich mohl radovat. Nacházel se tudíž přesně v takovém rozpoložení mysli, aby to přišlo vhod někomu jako paní Iris Handleyová, jež se poohlížela po odpovídajícím postavení, které by mohla okrášlit svým půvabem. Měla samozřejmě celou řadu obdivovatelů, ale většinou se jednalo o ženaté pány, takže jí nemohli nabídnout, po čem prahla: další zlatý prsten na něžný prstík.
S vévodou se seznámila na veliké společenské večeři, kde se zásluhou jednoho z těch vrtochů osudu, pro něž neexistuje vysvětlení, ocitla u stolu vedle něj. Podle plánu měla dělat u této večeře vévodovi společnost jistá starší dáma, jež zastávala velmi vysoké společenské postavení, nicméně tato dáma úplně na poslední chvíli ochořela, takže než by hostitelka měnila zasedací pořádek celého stolu, zkrátka na její místo posadila Iris Handleyovou.
Nebylo se proto čemu divit, že vévodu, který byl pravidelně nucen doprovázet k tabuli nějakou tu „starostovu manželku“, jak tuto kategorii dam kdysi sám označil, příjemně udivilo, že sedí vedle jedné z nejkrásnějších žen, jaké kdy spatřil.
První pohled na Iris muže obvykle vyvedl z míry. Její světlemodré oči, hezké vlasy, růžový a bílý zevnějšek představovaly pro průměrného muže ideál ženy, zejména když královna zavedla do módy vše, co bylo malé, sladké a ženské. Tenkrát večer si to vévoda sice neuvědomil, ale když Irisiny modré oči pohlédly do jeho, byl ztracen.
Právě Sorilda jako první vycítila, že zjev její nové nevlastní tetičky je v protikladu s její skutečnou povahou.
ukázky
překladů:


Amis
Campbell
Cartlandová
Donohue
Doyle
Gardnerová
Millman
Proulxová
Saroyan
Taylor
Whiting




ukázka z knihy,
kterou Věra
redigovala:

STRAŠENÍ VE VĚŽI