A. C. Doyle: Z KRAJIN SOUMRAKU, Eminent 2007



SNĚDÁ RUKA

Kdekdo ví, že mě sir Dominick Holden, ten známý chirurg z Indie, učinil svým dědicem a že po jeho skonu jsem se během hodiny proměnil z těžce pracujícího doktůrka, který má hluboko do kapsy, v zámožného majitele realit. Mnozí mají rovněž povědomost o tom, že mezi zmíněným dědictvím a mnou stálo ještě přinejmenším pět jiných osob, a tohle rozhodnutí sira Dominicka považují za čirou svévoli a prapodivný vrtoch. Všechny pochybovače však můžu ubezpečit, že v tomto ohledu jsou zcela na omylu: kromě toho, že sira Dominicka během posledních let jeho života doopravdy poznala jediná osoba a tou jsem byl já, existovaly velice pádné důvody, proč by mi měl prokázat svou dobrou vůli. A třebaže to zde vlastně tvrdím já sám, žádný člověk nikdy neudělal pro druhého víc, než jsem vykonal já pro svého strýčka z Indie. Nemůžu očekávat, že bude mému příběhu přikládána víra, ale v každém případě se jedná o historii tak výjimečnou, že kdybych ji nyní nezapsal, měl bych pocit, že jsem nedostál svým povinnostem. Takže zde ji máte, a budete-li jí věřit, či nikoliv, ponechávám čistě na vás.
Sir Dominick Holden, člen chirurgické komory, komandér Nejvznešenějšího řádu Indické hvězdy, a sám ani nevím, co ještě, patřil ve své době k nejvýznačnějším chirurgům Indie. Původně sloužil v armádě, ale posléze odešel v Bombaji do civilu a otevřel si tam soukromou praxi, přičemž zajížděl do všech oblastí Indie coby konzultant. Jeho jméno je nejčastěji vzpomínáno v souvislosti s Orientální nemocnicí, kterou založil a podporoval. Nicméně nadešel čas, kdy jeho železná tělesná konstituce začala vykazovat známky dlouhotrvajícího přepínání, jemuž se vystavoval, a jeho bratři lékaři (nelze říci, že by v tom nehrály roli jisté osobní zájmy) mu jednomyslně doporučili návrat do Anglie. Snažil se vytrvat tak dlouho, jak jen to šlo, ale nakonec se u něho rozvinuly nervové příznaky dosti výrazného charakteru, takže se vrátil do svého rodného hrabství Wiltshire jako zlomený muž. Zakoupil rozsáhlé panství s prastarým šlechtickým sídlem, jež se prostíralo na okraji Salisburské pláně, a podzimek života zasvětil studiu komparativní patologie, tedy oboru, který po celý život pěstoval coby koníčka a ve kterém byl považován na odborníka na slovo vzatého.
Jak si můžete snadno domyslet, návrat tohoto bohatého a bezdětného strýce do Anglie vyvolal v naší rodině značný rozruch. Ačkoliv jeho pohostinnost měla své meze, prokázal, že mu není cizí smysl pro povinnost vůči příbuzenstvu, a všichni popořadě jsme obdrželi pozvání, abychom ho navštívili. Podle líčení mých bratranců a sestřenic se jednalo o vcelku zádumčivou záležitost, takže když nakonec přišel dopis s výzvou, abych se na Rodenhurstu objevil i já, uvítal jsem ho s pocity poněkud smíšenými. Z pozvání byla tak úzkostlivě vyloučena moje manželka, že jsem ho v prvním popudu málem odmítl, ale bylo nutno brát ohled na zájmy dětí, a proto jsem se s ženiným souhlasem jednoho říjnového odpoledne vydal na návštěvu do Wiltshiru, a ani ve snu by mě přitom nebylo napadlo, jaké důsledky bude tato návštěva mít.
Strýčkovo panství se rozkládalo na místě, kde se orná půda plání začíná vzpínat k obloze v podobě okrouhlých křídových vrchů, jež jsou pro tento kraj příznačné. Když jsem v dohasínajícím světle podzimního dne jel z dintonského nádraží, malebný ráz této scenérie mě uchvátil. Ta hrstka roztroušených zemědělských usedlostí byla natolik zatlačena do pozadí olbřímím svědectvím o prehistorickém životě, že přítomnost budila dojem pouhého snu, zatímco vtíravou, suverénní realitou se stala minulost. Silnice se klikatila přes údolí, která vznikla mezi řetězci travnatých kopců, jejichž vrcholky byly ztvarovány a seřezány do podoby těch nejdůmyslnějších pevností - některé byly kulaté, jiné do hranata, ale všechny byly tak mocné, že dokázaly odolávat větrům a dešťům mnoha staletí. Někteří je nazývají římské, kdežto jiní je připisují Britům, ale jejich skutečný původ vlastně nebyl nikdy tak docela objasněn a neví se ani, proč byl právě tenhle kus země tak hustě prošpikován opevněními. Na podlouhlých, hladkých, olivově zbarvených svazích se tu a tam tyčí malé okrouhlé náhrobky a mohyly. Pod nimi odpočívá popel plemene, jež kopalo přehluboko do nitra vrchů, ale jejich hroby nám nesdělují nic víc, než že ta nádoba plná prachu kdysi bývala člověkem, který se kdysi ve slunečním žáru dřel do úmoru.
A takovouhle divokou krajinou jsem tedy přicestoval k Rodenhurstu, sídlu svého strýce, a shledal jsem, že dům věrně odpovídá rázu okolí. Vjezd na zanedbanou příjezdovou cestu střežily dva polámané sloupy, notně poznamenané vlivy počasí, z nichž každý byl korunován poničeným heraldickým znakem. Mezi jilmy lemujícími cestu se proháněl studený vítr a ve vzduchu vířila spousta opadaného listí. Pod ponurým baldachýnem stromů na vzdáleném konci cesty vytrvale plála jediná žlutavá lucerna. V kalném polosvětle blížící se noci jsem spatřil dlouhou nízkou budovu, která se rozkládala do dvou nepravidelných křídel s hlubokými okapy, příkrou mansardovou střechou a zdmi křížem kráž protkanými dřevěnými trámy podle tudorovské módy. V širokém okně s tabulkami zalévanými do olova vesele poblikávalo světlo. To okno bylo nalevo ode dveří s nízkou verandou, jež, jak se ukázalo, označovaly vstup do strýcovy pracovny; právě tam mě totiž komorník zavedl, abych se se svým hostitelem seznámil.
Krčil se u krbu, neboť lezavý chlad anglické jeseně působil, že se zimomřivě třásl po celém těle. Lampu měl zhasnutou, takže jsem viděl, jak záře žhnoucích uhlíků dopadá na velikou drsnou tvář s orlím nosem, tvář, která byla od očí po bradu zbrázděná hlubokými vráskami a rýhami - zlověstná to znamení skrytých sopečných ohňů. Když jsem vešel, můj hostitel s jakousi starosvětskou zdvořilostí vyskočil od krbu a vřele mě přivítal na Rodenhurstu. Protože sluha přinesl do místnosti lampu, zároveň jsem si uvědomil, že na mě zpoza huňatého obočí velmi kriticky hledí světlemodré oči, jako když za keřem vykukují dvě zvědové, a že tenhle exotický strýček bedlivě zkoumá mou povahu s lehkostí cvičeného pozorovatele a protřelého světáka.
Co mě se týče, podíval jsem se na něj a hned vzápětí znovu, poněvadž jsem jaktěživ neviděl člověka, jehož zjev by více upoutával pozornost. Postavu měl vpravdě obrovitou, ale pohublý byl tak šokujícím způsobem, že mu kabát jen splihle visel na rozložitých kostnatých ramenou. Končetiny měl velikánské, ale přitom na kost vychrtlé a já nedokázal odtrhnout zrak od jeho sukovitých zápěstí a dlouhých pokroucených rukou. Za všech těch tělesných zvláštností však na něm byly nejpoutavější jeho oči - ty pronikavé světlemodré oči. Příčinou nebyla jen sama jejich barva ani ta houština chlupů, v níž číhaly: šlo spíše o výraz, který jsem z nich vyčetl. Protože vzhled a postoj toho muže byly pánovité, člověk by očekával, že v jeho očích spatří jistou aroganci, jež s nimi bude korespondovat, ale namísto toho jsem uviděl pohled svědčící o zastrašeném a porobeném duchu, ten kradmý, vyčkávavý pohled psa, jehož pán zrovna sejmul z hřebíku bič. Stačilo mi jedinkrát se podívat do těch kritických, a přece žadonících očí, abych si vytvořil vlastní lékařskou diagnózu. Byl jsem přesvědčen, že trpí nějakou smrtelnou chorobou a že si bezprostřední blízkost smrti sám uvědomuje, a tudíž žije v hrůze z ní. K takovému úsudku jsem dospěl, a přestože další vývoj ukázal, že to byl úsudek nesprávný, zmiňuji se zde o něm proto, abyste si s jeho pomocí mohli lépe představit výraz, který jsem strýci vyčetl z očí.
Jak už jsem řekl, strýc mě přivítal s veškerou zdvořilostí a asi tak za hodinu jsem už seděl mezi ním a jeho manželkou u večeře. Na stůl přicházely zvláštní, pronikavě vonící lahůdky a za strýcovou židlí stál tajnůstkářský domorodý číšník s bystrýma očima. Starý pár působil dojmem, že se přiblížil k té tragické nápodobě soumraku života, kdy se manžel s manželkou, kteří ztratili všechny své blízké, ocitli tváří v tvář jeden druhému, a přesto jsou opět každý sám - práce je dokončena a konec se blíží mílovými kroky. Ti, kdo do téhle fáze dospěli v lásce a něžnosti, ti, jimž se podařilo přeměnit svou zimu v mírné babí léto, vycházejí z téhle životní zkoušky jako vítězové. Lady Holdenová byla drobná čilá paní s vlídným zrakem a vždycky, když třebas jen letmo pohlédla na manžela, její výraz byl potvrzením jejího vztahu k němu. A třebaže jsem z jejich pohledů četl vzájemnou lásku, rozpoznával jsem v nich i sdílený děs: na její tváři jsem viděl jakýsi odraz toho plíživého strachu, který jsem zahlédl v jeho obličeji. Někdy rozprávěli radostně a jindy se smutkem, v jejich veselí však zazníval nucený tón a jejich žal byl velmi přirozený, což mi napovědělo, že vedle mě bijí hned dvě těžká srdce.

ukázky
překladů:


Amis
Campbell
Cartlandová
Donohue
Doyle
Gardnerová
Millman
Proulxová
Saroyan
Taylor
Whiting




ukázka z knihy,
kterou Věra
redigovala:

STRAŠENÍ VE VĚŽI