Lisa Gardnerová: HODINA ZABÍJENÍ, Baronet 2004



PROLOG

Člověk to poprvé začal registrovat v roce 1998. Dvě děvčata si vyšla do baru a nikdy už se domů nevrátila. Deanna Wilsonová a Marlene Masonová - to byla první série. Bydlely spolu na koleji v Georgijské státní univerzitě a podle toho, co se povídalo, to byly pohledné dívky, ale jejich zmizení se nedostalo ani na titulní stránky Atlantského deníku. Tak už to bývá: lidé se ztrácejí. A ve velkém městě obzvlášť.
Potom ovšem policie našla tělo Marlene Masonové u mezistátní dálnice číslo sedmdesát pět. To dalo věcem trochu spád. Slušným lidem z Atlanty se dvakrát nezamlouvá, když se jedna z jejich dcer najde pohozená u dálnice. Zvlášť když se jedná o bělošku z dobré rodiny. Tady v okolí by se takovéhle věci dít neměly.
Případ Marlene Masonové byl kromě toho pořádný oříšek. Dívka byla plně oblečená a měla u sebe netknutou kabelku. Její mrtvola vyhlížela ve skutečnosti tak mírumilovně, že motorista, který ji nalezl, si původně myslel, že si to děvče dává šlofíka. Jenomže Masonová byla podle zjištění lékaře z pohotovosti mrtvá při příjezdu. Výsledky ohledání stanovily, že jde o předávkování drogami, třebaže rodiče Masonové důrazně popírali, že by jejich dcera něco takového dělala. A teď se nabízela otázka: kde je její spolubydlící?
Tenhle týden v Atlantě byl příšerný. Kdekdo hledal ztracenou studentku, zatímco rtuť se na Fahrenheitově stupnici vyšplhala skoro ke stovce. Úsilí nabralo otáčky, ale pak šlo do ztracena. Lidé začali být umoření vedrem, zmohla je únava, zaměstnala je jiná práce. A mimo to se polovina státu domnívala, že tuhle záležitost má na svědomí Wilsonová: oddělala svou spolubydlící při hádce, nejspíš kvůli nějakému mládenci, no je to tak a nejinak. Lidé se přece dívají na relaci Zákon a právo. Tyhle věci přece vědí!
Tělo Wilsonové našla dvojice turistů na podzim. Bylo v Tallulské roklině bezmála o sto mil dál. Mrtvola měla na sobě stále ještě šaty, které si Wilsonová oblékla na večírek, a nechyběly ani střevíčky s vysokánskými jehlovými podpatky. Tohle tělo už však nevypadalo tak pokojně. Tak především: jako první se k dívce dostali mrchožrouti. A zadruhé, lebku měla roztříštěnou na cimprcampr. Zřejmě proto, že spadla z jednoho žulového útesu. Řekněme, že matka Příroda nemá úctu k módním výtvorům Manola Blahnika.
Další oříšek. Kdy Wilsonová zemřela? Kde se zdržovala v čase, který uplynul mezi touhle chvílí a jejím zmizením z baru v centru Atlanty? Skutečně oddělala nejprve svou spolubydlící? Kabelku Wilsonové objevili v rokli. Po drogách nebylo ani stopy. Avšak dost divné se zdálo, že široko daleko nebylo ani stopy po autě Wilsonové, tím méně po klíčcích od něj.
Tuhle mrtvolu zdědil úřad šerifa v okresu Rabun a ze stránek novin se případ znovu pozvolna vytratil. Ten muž si pár článků vystřihl. Nevěděl vlastně, proč to dělá. Zkrátka to udělal.
V roce 1999 se to stalo znovu. Udeřila vlna veder, teplota vyletěla nahoru (nálada lidí naopak prudce poklesla) a dvě dívky si jednou v noci vyšláply do baru a už se z něj nikdy nevrátily. Kasey Cooperová a Josie Andersová z města Macon v Georgii. Tentokrát to možná nebyly až zas takové krasavice. Obě byly nezletilé a jaktěživy by tam skleničku nedostaly, kdyby přítel Andersové nedělal v tom podniku vyhazovače. Prohlásil, že když je naposledy viděl, jak nasedají do bílé Hondy Civic, která patřila Cooperové, „neměly špičku ani náhodou“. Silně rozrušené rodiny děvčat se nechaly slyšet, že obě dívky byly hvězdy místního sportovního oddílu a rozhodně by se nikam nedaly odvléci bez boje.
Tentokrát už lidé poněkud znervózněli. Hloubali, co bude následovat. Dva dny nato už o ničem hloubat nemuseli: tělo Josie Andersové se našlo u federální silnice číslo čtyři sta čtyřicet jedna - deset mil od Tallulské rokliny.
Úřad šerifa okresu Rabun začal vyvíjet horečnou činnost: zorganizoval týmy záchranářů, najal pátrací psy, povolal domobranu. Atlantský deník věnoval tématu reportáž na titulní straně. Tohle prapodivné dvojité zmizení se náramně podobalo případu z minulého léta! A došlo k němu zase v takovém vedru.
Muž si ale všiml něčeho, co mu předtím uniklo. Byla to maličkost, vážně. Kraťoučká poznámka, kterou někdo zaslal do redakce novin. Na papírku stálo: „Hodiny tikají... planeta umírá... zvířata naříkají... řeky křičí. Cožpak to neslyšíš? Horko zabíjí...“
Pak už ten muž věděl, proč si začal do sešitu lepit výstřižky.



ukázky
překladů:


Amis
Campbell
Cartlandová
Donohue
Doyle
Gardnerová
Millman
Proulxová
Saroyan
Taylor
Whiting




ukázka z knihy,
kterou Věra
redigovala:

STRAŠENÍ VE VĚŽI