Patrick Taylor: DOKTORE, FOFREM, JDE O ŽIVOT, Leda / Rozmluvy 2009



LÉTÁ VZDUCHEM S PLAVNOSTÍ NEJVĚTŠÍ

MUDr. F. F. O´Reilly, RNDr., PhDr.
Lékař a chirurg
Ordinační doba: pondělí až pátek, 9-12 hodin

Barry si přečetl řádky na mosazné destičce přišroubované na zdi vedle zelených předních dveří třípodlažního domu. Bleskový pohled na hodinky mu sdělil, že díky blahovůli černobílé krávy Willyho Johna McCoubreyho sem dorazil s pětiminutovou rezervou. Sevřel držadlo své zbrusu nové brašny z černé kůže, o krok ustoupil a rozhlédl se.
Po obou stranách dveří čnělo ze šedivé, oblázky poseté zdi arkýřové okno. Skrze sklo napravo byl zřetelně vidět nábytek v jídelně. Takže podobně jako většina venkovských praktických lékařů musí doktor O´Reilly vykonávat praxi doma, pomyslel si Barry. A podle zvýšeného mužského hlasu, který se panovačně linul zpoza zatažených závěsů okna na levé straně, Barry usoudil, že doktor je uvnitř a v pilné práci.
„Ty jsi ale hovado, Seamusi Galvine! Ode dne, kdy ses vylíhl, jsi kus hovada zatracenýho, užvaněnýho. Co má tohle jako bejt?“
Odpověď Barry nezaslechl. Kdesi uvnitř práskly dveře o stěnu. Ucouvl a vrhl kvapný pohled přes rameno na štěrkovou cestičku vedoucí od předních vrat, kterou lemovaly růžové keře. Vycítil pohyb, a když se obrátil zpátky, stanul tváří v tvář velikému, vpravdě obrovitému muži, jenž stál na rozkročených nohou ve dveřích. Obrův zahnutý nos byl alabastrově bílý, zatímco zbytek obličeje mu hrál do hnědofialova - podle všeho proto, napadlo Barryho, že se unavil tím, jak nesl jakéhosi menšího muže za límec kabátu a sedlo moleskinových kalhot. Když se mužík ošil a vyrazil ze sebe vysoké zapištění, zamával přitom levou nohou, která byla, jak Barry postřehl, dočista bosá. Veliký muž toho menšího rozhoupal, pak ho pustil. Barry civěl s otevřenou pusou, jak malá oběť vylétla vzhůru a jak ten vznosný oblouk končí rychlým sestupem do nejbližšího růžového keře.
„Tupče jeden!“ zaryčel obr a mrštil za vyhozeným ještě botou a ponožkou.
Barry sebou škubl. Přidržel si před sebou černou brašnu.
„A příště, Seamusi Galvine, ty ouchcapku špinavá, zakrslá… Až sem příště zase přijdeš mimo ordinační hodiny a budeš chtít, abych se ti podíval na bolavej kotník, koukej si ty zatracený haksny umejt! Slyšels mě, Seamusi Galvine?“
Barry se otočil, připraven dát se na ústup, ale v cestě mu stál mizející Galvin, jenž třímal svůj kus obuvi, kulhal ke vratům a přitom mumlal: „Ano, pane doktore O´Reilly. Umeju, pane doktore O´Reilly.“
Barry si vzpomněl na cyklistu, který ho instruoval, kudy do Ballybucklebo, a který při pouhé zmínce o doktorovi O´Reillym vzal do zaječích. Dobrý Bože, pokud chování, jehož je teď Barry očitým svědkem, představuje běžnou ukázku toho, jak lékař zachází s pacientem…
„A co tu, u všech rohatých, chcete vy, že tady tak stojíte a tváříte se jak opařená kočka?“
Barry se rychle otočil k tazateli čelem.
„Doktor O´Reilly?“
„Ne. Zatracenej archanděl Gabriel! Copak si neumíte přečíst, co stojí na tý tabulce?“ Ukázal za stěnu.
„Já jsem Laverty.“
„Laverty? Hele, vodprejskněte. Já nic nekupuju.“
Barry byl v pokušení vzít si jeho radu k srdci, ale nakonec trval na svém. „Jsem doktor Laverty. Odpověděl jsem na váš inzerát ve Věstníku britských lékařů. Měl jsem se dostavit na pohovor kvůli místu asistenta.“ Nedám se od toho tyrana zastrašit, řekl si v duchu.
„Jo tenhleten Laverty! Ježiš, člověče, proč jste to, pro všechno na světě, neřekl hned?“ O´Reilly mu podal ruku zvíci polévkového talíře. Jeho stisk by sloužil ke cti jednomu z těch strojů, které umějí zmenšit auto do velikosti cestovního kufříku.

Barry ucítil, jak mu praskají klouby, ale když zachytil pohled doktora O´Reillyho, odmítl sebou cuknout. Zíral do hluboko zasazených hnědých očí, ukrytých v huňatém obočí. Všiml si vrásek od smíchu, jež se táhly kolem nich, a uviděl, že O´Reillymu už se vytratila bledost z nosu, což byl vlastně zahnutý chobot, ukončený vzhůru obrácenou ploškou. Tenhle nos nyní nabyl stejné švestkové barvy, jakou měly líce, mezi nimiž trůnil.
Tlak na Barryho ruku povolil.
„Pojďte dál, Laverty.“ O´Reilly ustoupil stranou a počkal, až Barry vejde před ním do haly pokryté tenkým kobercem. „Ty dveře nalevo.“
Barry, který stále ještě hloubal o tom, jak odsud Galvin letěl, vstoupil do té místnosti se zataženými závěsy. U jedné zelené stěny stál otevřený stůl se zatahovací roletou. Na něm se ve velkolepém nepořádku válely haldy receptů, lejster a čehosi, co vyhlíželo jako dokumentace pacientů. Nad tím se na rezavém hřebíku klinkal O´Reillyho zarámovaný diplom. Barry na něj kradmo mrkl: „Kolej svaté Trojice, Dublin 1936.“ Před stolem stálo točicí křesílko a obyčejná dřevěná židle.
„Vemte místo.“ O´Reilly spustil svůj masivní trup do otočného křesla.
Barry se posadil, brašnu si nechal na klíně a chvatně se rozhlédl. U další stěny se tísnil vyšetřovací stůl, skládací zástěna a skříňka na nástroje. Na zdi byl upevněn zaprášený tlakoměr. Nad ním šejdrem visela tabule na testování zraku.
Doktor O´Reilly si na zahnutý nos vtiskl brýle půlměsícovitého tvaru a zazíral přes ně na Barryho. „Takže vy mi chcete dělat asistenta?“
Inu, tohle si alespoň Barry původně myslel, ale poté, co se stal svědkem násilnýho odchodu Seamuse Galvina, už si tím nebyl tak jistý.
„Víte, já…“
„Jasně, že jo,“ řekl O´Reilly; z kapsy saka vytáhl bryerku a u kalíšku dýmky vzápětí přidržel hořící sirku. „Pro mladého muže je to šance k nezaplacení.“
Barry postřehl, že klouže ze židle stále víc kupředu. Ať dělal, co dělal, musel se nohama pevně zapřít o koberec a přitlačit zadek k opěradlu.
O´Reilly zahrozil ukazováčkem. „Praxe tady v Ballybucklebo! Nejpříjemnější věc pod sluncem! Přímo si to zamilujete. Možná, že se z nás nakonec stanou partneři. Samosebou: dokud nezjistíte, jak to tady chodí, budete muset chvilku dělat, co vám řeknu.“
Barry se opět posunul zády po opěradle vzhůru a rychle se rozhodl: ano, pokud se mu ta práce nabízí, asi ji vezme, ale má pocit - ba ne, on ví -, že když tady na fleku nevyhlásí nezávislost, doktor O´Reilly by mu zakrátko šlapal po hlavě.
„To znamená, že musím házet pacienty do růží?“
„Cože?“ Velkému muži zase povážlivě zbledl nos. Že by to byl příznak vzteku? zauvažoval Barry.
„Řekl jsem, jestli to znamená…“
„Já vás předtím slyšel, chlapče. Poslechněte, máte nějaké zkušenosti s venkovskými pacienty?“
„Ne že bych neměl zku-…“
„Já si to hned myslel,“ řekl O´Reilly a vypustil oblak tabákového kouře, což budilo dojem, jako když na královské poštovní parolodi Queen Mary vybuchnou kotle. „To se teda máte hodně co učit.“
Barry ucítil v levém lýtku křeč. Vysunul se na židli nahoru. „Já vím, ale stejně si myslím, že lékař by neměl házet pacienty…“
„Kecy!“ prohlásil O´Reilly a vstal. „Viděl jste, jak jsem mrsknul Galvinem do růží. Lekce číslo jedna: nikdy, nikdy, nikdy…“ při každém slově nikdy učinil proti Barrymu výpad náustkem dýmky, „…nikdy si nenechte přerůst pacienty přes hlavu. Pokud to připustíte, stáhnou vás z kůže.“
„Nemyslíte ale, že doslova vyhodit člověka do zahrady je trochu…“
„Myslíval jsem si to… Dokud jsem se neseznámil se Seamusem Galvinem. Jestli to místo vezmete a poznáte toho budižkničemu tak dobře jako já…“ O´Reilly zavrtěl hlavou.

ukázky
překladů:


Amis
Campbell
Cartlandová
Donohue
Doyle
Gardnerová
Millman
Proulxová
Saroyan
Taylor
Whiting




ukázka z knihy,
kterou Věra
redigovala:

STRAŠENÍ VE VĚŽI