Charles Whiting: WERWOLF - Příběh z historie nacistického hnutí odporu 1944-1945, Baronet 2002



Franz Oppenhoff se narodil v Cáchách roku 1902. Jeho rodina žila v Porýní bezmála dvě století a její členové sloužili všemožným knížátkům a biskupům jako právníci a poradci ve věcech právních. Rozumělo se samo sebou, že právníkem se stane i Franz; poté, co promoval na univerzitě v Kolíně, pracoval několik let v Berlíně. V lednu 1933 si otevřel soukromou praxi v Cáchách. To se stalo v témže měsíci, kdy Adolf Hitler přijal úřad kancléře Německa.
Oppenhoffova praxe začala zanedlouho vzkvétat, čemuž kromě jiného napomohlo i jméno rodiny a její dlouholeté spojení s právem a s Cáchami. V roce 1935 se oženil s dcerou porýnského továrníka a v brzké době se stal otcem tří děti. V té době byl Franz Oppenhoff typickým středostavovským Porýňanem, zámožným a dosti váženým. Na život šťastné rodiny však začal dopadat stín. Oppenhoff, oddaný katolík, se jako mladý muž zapojil do Carolingie, což byla nejstarší organizace katolického studentstva, a během své kariéry - i v době, kdy žil ve vzdáleném protestantském Berlíně - se o dění v církvi zajímal. Nyní, když nacistický režim začal vyvíjet nátlak na určité členy církve, Oppenhoff zjistil, že musí svou církev podpořit.
Konkordát z roku 1933 mezi Německem a Vatikánem, který byl prvním oficiálním uznáním hitlerovského režimu ze strany cizí mocnosti, zdánlivě upravoval vztah katolické církve k novému Německu a samozřejmě i k německé církvi jako takové, která dost ochotně spolupracovala s Hitlerem. Přesto se však našly určité výjimky z tohoto pravidla. Rýnští kněží a zvláště větší města v Porýní na spolupráci se svými novými pány nebyli připraveni, a to nejen kvůli nacistickému politickému přesvědčení, ale i proto, že podle názoru mnoha lidí z Porýní byli nacisté spřaženi s odvěkým protivníkem, tedy s Pruskem 1).
Když v roce 1935 Hitlerovy jednotky pochodovaly po mostech přes Rýn znovu obsadit Porýní, z něhož se poslední spojenecké jednotky stáhly v roce 1929, místní hnědokošiláči podporovaní importovaným gestapem se pustili do práce: snažili se vyhodit ze sedla duchovní neboli Pfaffen 2), jak se jim opovržlivě přezdívalo. Když se ukáže, že nějakého kněze nelze odsunout do jednoho z nových koncentračních táborů (což byl vynález, který učinili během búrské války Britové - alespoň takhle to nacisté vysvětlí každému zvědavci), kněz bude nucen podstoupit v Kolíně či v Koblenzi demonstrační proces. Při procesu bude dotyčný pokaždé vykreslen jako mravně zkažený člověk, který pracuje pro neméně zvrhlou církevní hierarchii a zajímá se výhradně o vlastní kapsy, do nichž hrabe peníze důvěřivých dělníků, umírajících hlady v důsledku světové hospodářské krize.
Toto bylo pozadí situace, v níž se ocitl Franz Oppenhoff, který byl postaven před bolestné rozhodnutí: cášský biskup ho požádal, aby se ujal obhajoby obviněných kněží. Přátelé z branže ho od toho odrazovali. Nový režim s kněžími naloží po libosti, ať už je Oppenhoff bude obhajovat, či nikoli. Jenomže Oppenhoff výzvu přijal; netrvalo dlouho a stal se zdejším bojovníkem za katolickou církev. V roce 1937 podstoupil svůj první velký případ tohoto druhu. Přijal oprávnění zastupovat jakožto obhájce tiskaře jménem Wilhelm Metz, jemuž zavřeli provozovnu, kde byl vytištěn projev papeže i přesto, že Metze gestapo varovalo, aby nic podobného nedělal.
Ukázalo se, že Metzův případ je v Oppenhoffově právní kariéře bodem zvratu. Dva roky bojoval proti státu, třebaže nad těmito procesy držel ochrannou ruku sám Heydrich a gestapo Oppenhoffa varovalo, ať do té věci přestane strkat nos. Nakonec prohrál a Metzovi byla tiskárna odebrána, ale Oppenhoff si svým statečným vystupováním při tiskařově obhajobě získal vlivného přítele v osobě Johannese Josepha van der Veldena, hlavy místního kněžského semináře, jenž se později stal cášským biskupem 3).
Oppenhoff se neúspěchem v Metzově případě nedal odradit a i nadále se ujímal případů, které by „nikdo příčetný nebral ani náhodou“, jak ho přátelé nikdy neopomněli upozornit. V roce 1940, když wehrmacht obsadil Belgii, gestapo se přesunulo i tam a v bývalých německých správních jednotkách, tedy v Eupenu a v Malmédy, uvěznilo značný počet úředníků a obvinilo je z „kolaborace“ s „nepřítelem“. Oppenhoff měl stejně jako mnoho jiných Cášanů v těchto blízkých oblastech přátele a příbuzné, a v důsledku toho cítil povinnost ujmout se obhajoby obviněných.
Jenomže Oppenhoffův čas vypršel. Místní nacistický Kreisleiter 4) Eduard Schmeer ho otevřeně označil jako „veřejného nepřítele číslo jedna“ a gestapo mu prohledalo kanceláře. Na Schmeerův podnět mu začaly chodit obsílky, aby se hlásil do služby v ozbrojených silách: tato předvolání se mu dařilo obcházet pouze chytrým právnickým kličkováním.V létě 1941 už měl všeho dost. Ale kdyby nechal praxe, okamžitě by ho odvedli do armády, přestože mu bylo skoro čtyřicet a byl otcem tří malých dětí. Nakonec mu z ožehavé situace pomohl přítel, takže Oppenhoffovi nabídli vedoucí postavení v továrně Veltrup v Cáchách. Jelikož tato firma vykonávala práci nepostradatelnou pro válečné úsilí, mohl se vyhnout odvodu. Zavřel tudíž soukromou praxi na cášské Wilhelmstrasse a odešel do průmyslu - na jeho spise na gestapu se skvělo razítko „Oddanost národnímu socialismu sporná“.
Další tři roky se choval klidně. Měl velmi dobrou představu o tom, co se děje s oponenty nacistického režimu. Tvrdě pracoval a zajímal se pouze o to, jak zajistit dost jídla pro svou dospívající rodinu a jak udržet v chodu továrnu Veltrup, která se opakovaně stávala cílem bombardování. Kreisleiter Schmeer ho však přesto nechtěl nechat na pokoji, takže Oppenhoff musel pravidelně čelit rozkazům, aby se hlásil k vojenské službě; jeho přátelé ho ale ujistili, že nebude muset nikam, protože se zabývá prací „nepostradatelnou pro válečné úsilí“.
V srpnu 1944 se ale skutečně musel nahlásit do služby na malém letišti luftwaffe v Porýní, ležícím asi osm mil od Cách. Pryč byl tři dny, ale když se vrátil, už na sobě uniformu neměl - k velkému Schmeerovu zklamání. Jenomže Schmeer měl teď jiné starosti: během srpna se Američané přehnali Belgií a každým dnem se dostávali blíž a blíž k Cáchám. Zdejší nacistický vůdce obdržel z Kolína rozkazy, aby frontové město připravil na aktivní obranu. Oppenhoff si vyvěšený dokument přečetl také. Jak se zvuk spojeneckých děl blížil, Oppenhoff si uvědomil, že nastal čas Cáchy opustit. Ale kterým směrem by se měl vydat? Pokud se přesune hlouběji do vnitrozemí, nepotrvá to dlouho a on bude mít v rukou pušku a bude bojovat v nějaké zoufalé akci v týlu. Co by pak bylo s jeho rodinou? Nakonec se rozhodl, že se odsune na západ: přestěhuje rodinu do německy mluvícího Eupenu, odkud on může v případě nutnosti denně do Cách dojíždět. A právě zde ho i s rodinou ve druhém zářijovém týdnu překvapily rychle postupující americké tanky.

Od války oslavovali Franze Oppenhoffa v jeho rodném městě jako demokrata, což byl ideál, jenž se měl zbytku národa dávat za příklad. Těžko ovšem věřit tomu, že byl vskutku to, co si pod pojmem demokrat představují Anglosasové. Byl spíše představitelem své společenské třídy, své církve a své doby.
Kapitán Saul Padover, americký profesor historie (který byl nesporně předem zaujatý), nového nejvyššího starostu vyslýchal ještě před jeho jmenováním do funkce. Důstojník - specialista na psychologickou válku, přidělený k Bradleyho 12. armádní skupině, podal o Němci takovéto hlášení: „Co se týče otázek sociálních a ekonomických, Oppenhoff byl velmi otevřený, až téměř neomalený. Nejsem si jist, zda chápe důsledky svých názorů anebo fakt, že Američané na ně mohou nahlížet s nedůvěrou jako na antidemokratické - ale tak či tak, umění přetvářky mu rozhodně není vlastní. ,Celý národ,‘ řekl, ,lze rozdělit do dvou kategorií: na ty, kdo poslouchají, a na ty, kdo velí. Většina Němců je postižena chorobou jménem Kadavergehorsamkeit 5) - poslechnou každý rozkaz jako roboti, i kdyby měli jednat proti svému nejvnitřnějšímu přesvědčení. Lidé, kteří takto bezduše poslouchají, jsou zároveň plni podezření vůči ostatním a prodchnuti nenávistí k těm, kdo jsou u moci. Tuto nemoc, jejímiž příznaky je dílem otrocká poslušnost a dílem slepá nenávist, lze považovat za kořen třídního střetu v Německu a existence čtyřiceti politických stran, které si předtím, než je Hitler zlikvidoval, šly v jednom kuse navzájem po krku. Já jenom doufám a modlím se za to, aby Američané nebyli natolik pošetilí, že by dovolili Německu, aby si pěstovalo politické strany. Nebe nám budiž milostivo, budou-li moci existovat strany. Dann ist alles aus. (Pak je všechno ztraceno.)‘“
1) Mnozí z nacistických pohlavárů však ve skutečnosti Prušáci vůbec nebyli. Například Hitler byl Rakušan, Goebbels Porýňan a Himmler Bavorák.
2) Nactiutrhačné německé označení pro kněze.
3) Byl jím v letech 1943 až 1954.
4) Místní stranický úředník.
5) Doslova „poslušnost až za hrob“; kadáver = mrtvola (Pozn. překl.)
ukázky
překladů:


Amis
Campbell
Cartlandová
Donohue
Doyle
Gardnerová
Millman
Proulxová
Saroyan
Taylor
Whiting




ukázka z knihy,
kterou Věra
redigovala:

STRAŠENÍ VE VĚŽI