Pozvali nás tehdy na návštěvu Věřini příbuzní, kteří ve Švédsku delší dobu žijí. Vyrazili jsme statečně v Renaultu Twingo, pěkně přes Německo, okolo Berlína a pak krajem větrníků (už tehdy jich tam bylo strašidelné množství), k pobřeží Baltu. O co víc tam bylo elektráren, o to méně jsme viděli čerpacích stanic. Vlastně žádné. Uklidňoval jsem Věru, že stačí hlavně projet vstupní kontrolou na trajekt, pak už bychom twingoška do lodi dostrkali. Povedlo se.





Ten sympatický vozík dokonce vyhrkal ochotně i na palubu vlastní silou.





Bylo odpoledne, trajekt vyplul, Rostock zůstal za námi.





Příštích asi šest hodin jsme částečně proseděli v poměrně pohodlné místnosti, částečně prochodili po lodi a něco času strávili v lodním shopu.



Pak se začalo krásně stmívat a do Trelleborgu jsme dopluli skoro ve tmě.



Věra se opět zmítala v obavách, zda nádrž našeho autečka nevyschla úplně. Čeští tiráci nás ujistili, že benzinová pumpa je hned u brány z přístavu a jede se k ní pořád z kopce. Bylo to tak. Poslední strach, že nebude ve Švédsku fungovat česká platební karta, se rozplynul záhy po naplnění nádrže.


Pak následovala cesta temnícím se Smålandem, kolem Malmö a Helsingborgu do Värnama. Dvě stě šedesát kilometrů — do cíle jsme dojeli po půlnoci. V druhé půlce cesty nás vedla osamělá dodávka, která náhodou jela stejnou trasu. Opájeli jsme se vůní pryskyřice (až následně jsme zjistili, proč tak voněla), a nechápali jsme, proč jsou u silnice tak často dopravní značky „POZOR, LOSI!“. Inu, losů prý tu běhá spousta a každý má hmotnost jako kráva.