Druhý den nás hostitelé pozvali na výlet na ostrov Öland. Cestou jsme se nejprve zastavili v sklářském studiu v Eriksmåla, navštívili prodejnu s velice zajímavými kousky a obhlédli samotnou huť.







Pak si Věra vyzkoušela řízení volva s automatickou převodovkou a zdárně nás převezla přes šestikilometrový Ölandsbron, most přes Kalmarskou úžinu.





A byli jsme na Ölandu. První zastávka patřila velkolepé zřícenině hradu Borgholm. Dá se po ní volně chodit, koukat na moře, drbat krále na bradičce a vůbec všelijak blbnout.









Z horních pater je pěkný pohled na město Borgholm i do nádvoří. Zaujala mě izolace zdiva proti povětrnosti olověnými pláty.



Při odchodu jsme ještě navštívili perfektní záchody, vedle nichž jsme spatřili v Čechách nevídanou věc: napajedlo pro psy.







V městě Borgholmu jsme si prohlédli vikinské pohřebiště ve tvaru lodi; Věra s Ondrou zkoumali, zda rýhy na šutrech jsou runy nebo pouhé praskliny.





Samotný Borgholm je městečko úhledné. Do pěší zóny je popchopitelně zákaz vjezdu. Švédové mají dopravní značky žluté, patrně proto, aby v zimě byly na bílém sněhovém pozadí dobře vidět.



A všude byla spousta švédských vlajek. Trochu jsme se cítili jako špatní vlastenci.





V jižní části ostrova jsme spatřili krásné větrné mlýny. Nějak se jim tam přímo houfují.







A v nejjižnějším cípu ostrova, kde zcela končí civilizace a kde silnička je úzká a osazená místy pro vyhýbání aut a kde měli dávní Švédové obranná postavení proti nepřátelům, jsme dorazili ke starému majáku z roku 1785.







Jmenuje se Långe Jan - Dlouhý Honza.



Ondra chvíli poseděl na bronzové huse a den pomalu končil.



Cestou zpět na pevninu jsem si ještě vyfotil hrad Kalmar.