Cestou za těmi milými zviřátky se mi podařilo zdokumentovat jednu švédskou dopravní vychytávku. Tam, kde provoz nevyžaduje čtyřproudovou silnici, mají proudy pouze tři. Dva v jednou směru, jeden v protisměru, mezi nimi plůtek. Po nějaké době se objeví toto:





Následují šipky na silnici a pak jsou pro změnu zase dva proudy v protisměru. Střídá se to po čtyřech kilometrech.





A tak jsme plynule dojeli na losí farmu nedaleko Hamnedy. Jedna losice měla poměrně čerstvé tele, druhá dokonce dvojčata.







Milá fauna! Nechala se i krmit. Protože byl teprve květen, páni losové ještě neměli dorostlé parohy.



Tak jsem si je vyzkoušel alespoň já.






Kousek od farmy jsme našli další ukázky následků katastrofální vichřice. Celé hektary lesa museli Švédové velmi rychle proměnit na užitkové dřevo.







V Hamnedě jsme zaparkovali poblíž celkem moderního kostela. Hledali jsme ale hlavně zbytky starého, ze 12. století. A našli jsme!



Je to půvabné magické místo, rostou tam krásné kytičky.



Původní kostel vypadal takto:



V roce 1897 jej odstřelili dynamitem (švédský vynález, že!) a postavili si ten nový.



Při návratu do Värnama jsme narazili na další kostelní ruiny u města Hallsjö.



Měli jsme tam ještě silnější pocit dotyku s neskutečnem než v Hamnedě.



Vedle zřícenin jsme našli kámen, který kolem sebe šířil zvláštní energii. Švédové si patrně také uvědomili význam toho místa a občas je asi používají k obřadům.





V pondělí jsme odpočívali ve Värnamu. Obdivovali jsme moderní obytné domy (kdepak paneláky!) a zjistili jsme, že Švédové milují květiny. A dokáží vyšlechtit a pěstovat tu úžasnou flóru i v nepříznivých podmínkách.









Závěr procházky nás velmi potěšil: Věra spatřila knihovnu a potvrdili jsme si, že ve Švédsku se vzdělávání, potažmo četbě, věnuje velká péče. Nejde-li čtenář do knihovny, musí knihovna za čtenářem.