Nápad na výlet do Belfastu uprostřed ledna se zrodil v hlavě mého syna. Před časem začal mluvit o tom, že se chce vypravit na několikadenní konferenci o lidové hudbě Folk InFusion, které se mají účastnit hodně zajímaví muzikanti jako např. jeho oblíbená zpěvačka Crystal Gayle. Chvíli jsem váhala, ale ani zdravotní omezení, ani deadline náročné knihy mě nakonec doma neudržely. K Vánocům jsem dostala vstupenku na úvodní koncert a začali jsme plánovat.

Když počátkem ledna uhodily mrazy a spustilo se sněžení, došlo mi, že nikoli nejmenším úskalím celé cesty bude dorazit v sobotu ráno včas na letiště. Cesta nocí a tmou po zledovatělých okreskách se sice protáhla o více než hodinu, ale díky zdatnému šoférovi a notné dávce štěstí jsme nezůstali nikde viset. Do letadla Easyjet jsme nastupovali včas, a tak jsme si mohli spolu s ostatními cestujícími dvě hodiny počkat na letištní ploše, než nás údržba odmrazí. Ale letěli jsme do lepšího: v Belfastu vládlo předjaří.

Všechno vlastně probíhalo – v rámci možností – natolik hladce, až jsme začali trnout, kde se co vymrví. A dočkali jsme se: na stránkách muzikantské konference se objevila informace, že největší hvězdy nedorazí. Crystal Gayle si těžce pošramotila koleno a dudák Paddy Keenan ležel na intenzivní péči v nemocnici. Zesmutněli jsme.

Zejména Ondra, který si hlavně kvůli Crystal zakoupil vstupenku na celý program, tedy na všechna setkání, workshopy, semináře. Nakonec se ovšem ukázalo, že pro nás osobně tohle bylo dobře, protože Ondřej začal pilně docházet na různé zajímavé akce a hlavně se seznamovat se spoustou fajn lidí. O důsledku těchto setkání se ještě rozepíšeme podrobněji.

V neděli po příletu se už v noci spustil diluviální slejvák. Pohybovali jsme se tedy jen v nejbližším okolí našeho bytu ve čtvrti Cliftonville, která patří k širšímu centru Belfastu. Obstarali jsme nákupy, poseděli v tradičním pubu Cassidy’s, kde už nás po sobotní návštěvě vítali jako staré známé, a hajdy domů.

P. S. Náš první vstup do Cassidy’s byl komický: okouněli jsme u vchodu a zjistivše, že je plno, obrátili jsme se k odchodu. náhle se za námi vyřítil majitel a s vervou nás lákal dovnitř, prý je vzadu salonek. Byl. Ale nebylo nic k jídlu. My už jsme si mezitím objednali a skoro vypili pití. A budeme-li platit cash, nebo by card? Vzhledem k tomu, že jsme v peněženkách zatím měli pouze staré neplatné bankovky (viz níže), moc možností nebylo. Majiteli v hlavě slyšitelně zašrotovalo. Kartou jsem zaplatila deset liber (nejnižší limit pro platbou kartou), ačkoli útrata činila pět. No a ten dobrý muž mi na stůl položil velmi stylovou irskou pětilibrovku.

Udělal dobrej skutek (měli jsme aspoň nějakou hotovost). A pobavil nás.

Ondrovi se spouštěla rýma a kašel, takže strávit odpoledne a večer u vysílání ITV3 – proud starých detektivek jako Vraždy v Midsomeru, slečna Marplová, Vera, Lewis, Morse, Grace, to všechno s titulky a prošpikované reklamami na plány pohřbu a pohodlnou kremaci (Pure Cremation! Britain’s Favourite Funeral Plan!) – na kanapi, s čajem a dobrotami nám přišlo jako dost dobrej nápad. Bylo jasné, že další dny budou náročné.