V druhý den konference jsem naskočil na doubledecker (klasický britský dvoupatrový autobus) a svištěl na 9:45 na workshop Songwriting in the Round – o psaní písní v podání těchto lidí: z předchozích dní již známí Jim Lauderdale, David Keenan, Liam Ó Maonlaí, Wallis Bird, a k nim ještě Američan Kenny Sharp, původně rapper, nyní zpěvák žánru Brown Liquor Music, vycházejícího zejména z Rhythm and Blues.

Muzikanti se střídali s povídáním a zpíváním – každý měl nějaký nástroj, případně si kytary (David Keenan Liamovi a Wallis Bird Kennymu) mezi sebou půjčili. Bylo to velmi zajímavé – všichni řekli něco o svém původu, z čeho vycházejí. Drsňák z úterního koncertu David Keenan se otevřel a stal se mi daleko sympatičtějším (narozen v Dundalku velmi mladým rodičům, vyrůstal v podstatě s prarodiči, hledal sám sebe i s pomocí alkoholu, našel se v hudbě). Každý měl (a máme!) svůj příběh… Liam zase mluvil o slibu otci a studiu na univerzitě, přitom ho ale srdce táhlo k hudbě – při níž nakonec zůstal.

Při poslechu těchto pěti rozdílných hudebníků (a určitě kvalitních) jsem si uvědomil, že sice Američanům rozumím ihned vše (na rozdíl od Irů), ale hudebně mi byl (alespoň na této konferenci) Smaragdový ostrov bližší.

Po skončení hodinového pořadu se zvednu ze židle s tím, že si účinkující vyfotím, až se společně naaranžují k banneru YRAS – v tu chvíli zjistím, že vedle mě stojí Ron Block, držitel 14 cen Grammy, jeden z nejvýraznějších bluegrassových muzikantů posledních 35 let. Od roku 1991 hraje s Alison Krauss & Union Station (banjo, kytara, vokál), ale nahrával, produkoval a psal i s mnohými jinými. Během vteřiny mi podal ruku a sám se mi představil, s ním i sympatickou manželku, Sandru. Dlouze (alespoň 20 minut) jsme se bavili – o všem možném, zejména hudebním. Zmínil jsem popularitu a význam americké hudby u nás (zanotoval jsem kus Strč prst skrz krk s textem pana Karla Tampiera – s velkým úspěchem), či nedávnou zkušenost s kanadským zpěvákem Jeremym Dutcherem (koncert Lípa Musica v Jablonci na podzim 2025), Ron zmínil hraní v Praze minulý rok (se skupinou Southern Legacy na akci Rosti Čapka, která mě minula), či doporučil nějaké nahrávky, včetně alba Tonyho Rice s písněmi kanadského velikána Gordona Lightfoota. Blockovi pak šli na pozdní snídani – do 5 hodin ráno se prý jamovalo. Příště chci být u toho!
Při následném internetovém zjišťování informací o Ronovi a Alison jsem např. zjistil, že soundtrack k filmu Bratříčku, kde jsi? (O Brother, Where Art Thou?) byl teprve druhým soundtrackovým albem, které vyhrálo Grammy pro album roku (navíc country/bluegrassovým/gospelovým, což nejsou úplně mainstreamové žánry), a že jejich dlouholetý spoluhráč (zpěv, kytara) z Union Station, Dan Tyminski (jehož hlasem ve filmu zpívá George Clooney), se stal rovněž hlasem jednoho z největších hitů minulé dekády – Hey Brother (2013) švédského DJ Avicii. Musím říct, že to tenkrát byla jedna z mála „trendy“ nahrávek, která se mi dokonce líbila. A už tedy vím proč… Kdyby tenkrát všichni náctiletí věděli, že vlastně tenkrát poslouchali bluegrass. Dobře, alespoň částečně…

Při odchodu z již prázdné místnosti po dopoledním workshopu zjistím, že z patra scházím dolů sám s  Liamem Ó Maonlaím, takže jsem skvělého amerického muzikanta s manželkou „vyměnil“ za skvělého muzikanta irského.
Přes půl hodiny s ním šel po nábřeží, povídali jak jinak než o hudbě (po cestě potkali Blockovy, kteří šli také na vzduch). V České republice několikrát byl, nahrával mj. s Glenem Hansardem ve studiu Sono u Prahy.
Já zase povídal, jak máme rádi Irsko (a jeho hudbu), on zmínil podobnou konferenci v Glasgow (a jak je s Belfastem město zajímavě propojeno – industriálností, polohou, příslušností ke Spojenému království, přesto určitou nezávislosti atd.) – přitom mi došlo, že v Belfastu mají oficiální obchody dva fotbaloví giganti z Glasgow – Celtic a Rangers. Všechno je tak hezky propojeno…

Čas rychle uplynul a skončili jsme před Hiltonem, kde měl Liam zaparkované auto. Otevřel kufr: auto bylo až po strop plné nástrojů (včetně nějakého pianina a různých komb). Vyndal velký kufr, položil ho na zem, otevřel, vzal do ruky CD a dal mi ho. Nové album, zatím vydané jen v Japonsku! Na oplátku za tohle milé gesto jsem sáhl do zásob i já a věnoval mu hned dvě alba naše. Nakonec se mi povedlo dostat se přes celofánový obal k cédéčku a dát je Liamovi k podpisu, přičemž jsme si zanotovali nesmrtelnou hlášku Borata „Great success“! Milé setkání!

Opry 100: A Century of the Grand Ole Opry, neboli pořad o sto letech amerického pořadu Grand Ole Opry byl v odpoledním programu.
Nejdéle bez přestávky běžící rozhlasový pořad v USA jsme v Nashvillu roku 2011 při dvou večerech sami navštívili!

K celému století napsal knihu plnou rozhovorů a historických fotografií publicista Craig Shelburne. Součástí povídání v Belfastu byli bývalý ředitel GOO Pete Fisher a řada účinkujících z úvodního večera – zpěvačky Amy Grant, Rissi Palmer, Jessica Willis Fisher (snacha Pete Fishera), v roli moderátorky její matka Brenda (matriarcha Willisova klanu, též přítomná na koncertu dva dny před).

V rámci sesterství měst Belfastu a Nashvillu promluvila o významu vztahu a konference jako takové starostka Belfastu (Lord Mayor) Tracy Kelly. I s velikým (ceremoniálním) řetězem kolem krku.

Bývalý generální manažer a víceprezident Grand Ole Opry hovořil bez pozlátka o svých letech ve funkci (1999-2017), včetně snahy o modernizaci (po mnoha stránkách), generační výměnu (spousta konzervativců vývoj moderní country a její přítomnost v Opry těžko nesla), či ničivé povodně v roce 2010 (téměř přesně rok před naši návštěvou).

Po společném fotografování všech účastníků jsem se vydal pohovořit s Amy Grant, například s dotazem, na jaký zvláštní nástroj to předevčírem hrála (a na nahrávce/videu 6th of January). Nástroj se tedy jmenuje „Strumstick“, je to relativně novinka (americký design, od jejího známého) a jedná se o „hudební nástroj pro každého“: má pouze 3 struny - horní a dolní jsou oktávu od sebe a prostřední je kvintou mezi nimi (obvykle GDG), to znamená, že je extrémně jednoduché na „Strumstick“ (doslova „brnkací tyč“) hrát.

Amy působila velmi sympaticky, což u takové hvězdy potěší…

Po skončení besedy ke Grand Ole Opry navazovala (až do půlnoci) přehlídka hudebníků z Irska, USA a Kanady v podobě půlhodinových vystoupení. Ve třech sálech na patře kongresového centra se po čtyři odpoledne a večery konal takový hudební festival, jehož cílem je představení přihlášených interpretů – veřejnosti, ale zejména zástupcům festivalů, hudebních vydavatelství či médií. Vzhledem k počtu účinkujících (za 4 dny mnoho desítek) a všudypřítomné hudbě je potřeba si porce programu dávkovat.

Ve zkratce pár jmen, která mě zaujala: Ríoghnach Connolly (velmi rozměrná dáma se stejně velkým hlasem),

mladá kapela The Wran, veselá hudba The 19th Street Band (s bubenicí vyššího věku a spoustou energie),

bluesmanka Grainne Duffy,

písničkář Ben Reel,

kanadský zpěvák/kytarista Joe H. Henry,

či další Kanaďan AYSANABEE - který hrál moc pozdě, tudíž jsem ho osobně neslyšel. Nicméně mi byl doporučen (vzhledem k podobnosti s Jeremym Dutcherem, na jehož koncertě na Lípě Musice jsem se půl roku předtím podílel) – autenticita jeho hudby (vycházející z kořenů kanadských indiánů) má sílu.

Při odchodu (brzy, už kolem deváté) jsem se potkal se šéfem celého projektu – člověkem jménem Brendan McCreanor.

Sám to je muzikant (zejména dudák, ale hraje na řadu dalších nástrojů) a učitel. YRAS spoluzaložil před čtyřmi lety a jejich cílem je rozšiřování komunity, uchovávání tradiční irské hudby, spolupráce se školami, profesní i osobní rozvoj, poradenství v různých odnožích hudebního průmyslu – a řada dalších záležitostí. Právě v roce 2026 se z důvodu rostoucí komunity přesunuli (po formuli každý rok – jiné místo, všechna v Irské republice) do severoirského Belfastu (větší město, dostupnost letadlem, případně lodí).

Jestli to půjde dobře, příští rok (2027) na akci vystoupíme také.