Poslední den jsem do centra vyrazila jinudy: obytná čtvrť na východ od Antrim Road mi nabídla úplně jiný svět. Na domech byla spousta pamětních cedulí a murálů, věnovaných památce lidí, kteří byli zastřeleni během nepokojů v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Bylo to hodně ponuré. Člověku zatrne při pomyšlení, co se tam muselo dít, než v dubnu 1998 tyto násilnosti ukončila Velkopáteční (Belfastská) dohoda.

Ale murály nebyly všechny jen ponuře vlastenecké:

Pottinger’s Entry je jedna z cca deseti velmi úzkých spojovacích pěších uliček, zkratek mezi hlavními ulicemi v centru, kde se většinou nacházejí puby a jiné občerstvovny.

Zaujala stylovou výzdobou.

Další fotky zachycují půvabnou Joy’s Entry.

Belfasťané mají rádi sochy - sochy svatých, vlastenců, buditelů, sportovců, muzikantů, zvířátek i zločinců.

Večer jsme se s Ondrou ještě vrátili do kavárny Jamaica Blue, procourali půvabné osvětlené centrum,

též osvětlené centrum obchodní zvané Victoria Square

...a šli domů balit.

Abychom se mohli do Belfastu vrátit, museli jsme se nejdřív vrátit domů. Vstávat ve 3.15 byla tragédie tím větší, že někteří z nás (já) vlastně ani neusnuli. V taxíku jsem se moudře posadila za řidiče, aby konverzaci odbýval Ondra, který byl podstatně víc při smyslech. Já jsem tomu dobrému muži rozuměla občas leda tak ahoj, Belfast a beer. Čekala jsem, že na letišti (menším než pražské) nás bude jako do mariáše a budeme na lavičkách v potemnělé hale klimbat a čekat na odlet. Chyba lávky: bylo to hotový Vegas – světla, otevřené obchody, tři nůše lidí všude. Nejenže jsem neusnula, ale stihla jsem si koupit ještě suvenýr, litrovku Bushmill’s.

Zpáteční pohodový let zkomplikovalo jenom přistání v Praze, protože padla mlha hustá tak, že by se dala krájet (na dohled nebyl ani rybníček Brčálník). Pilot užuž sedal na ranvej, ale najednou zase zatáhl podvozek a znovu vzlétl. Sdělil nám, že má situaci pod kontrolou a jde znovu na okruh.
V té chvíli jsem si uvědomila, že sledování televizních Leteckých katastrof není ideální přípravou na cestování. Po deseti minutách jsme ale bezpečně přistáli z opačné strany, a tak už mě ani nerozrušilo, že u naší brány čekaly rozblikané sanitky – pro všechny případy.

Byl to krásný týden. V té nejlepší společnosti. Chci se do Belfastu vrátit a tentokrát si s tou muzikantskou bandou taky zahrát.