ZAHAJOVACÍ KONCERT KONFERENCE YOUR ROOTS ARE SHOWING
s názvem FOLK iN FUSION - Nashville to Belfast

Waterfront Hall, multifunkční konferenční a zábavní centrum u řeky Lagan, otevřené v roce 1997, inspirované Berlínskou filharmonií. Právě zde se v koncertním sále konal zahajovací koncert a v dalších dnech (od středy do soboty) v různých místnostech a aulách hudební konference jako taková.

Byl chladný večer, úterý 13. ledna. Chvíli po nás k hlavnímu vstupu (zatím zavřenému) přišel starší pán v kšiltovce. Stejně jako já před pár momenty zkoušel otevřít dveře – rovněž bez úspěchu. Začali jsme se bavit a mezitím přišel další pán – vzhledem k večerní zimě navrhl přesun do salonku ve vedlejšímu hotelu Hilton.

Přestože jsem byl stále nahluchlý z rýmy a z letadla, staršímu pánovi (z Bostonu, Massachusetts) bylo rozumět lépe, než domácímu Mickovi. Bavili jsme se (jak překvapivé…) o hudbě a druhý den jsem teprve zjistil, co je Američan zač. Jmenoval se Ken Irwin – a vrátím se k němu o několik odstavců dále.

Koncert nebyl vyprodaný. 2. patro se vůbec neprodávalo a patro 1. s přízemím byly prodané tak ze tří pětin.

Večer zahájil bez úvodních řečí irský fiddler Gerry O’Connor s o dvě generace mladším americkým mandolinistou Wyattem Ellisem. Spustili parádní směsku jigů a reelů. K nim se přidaly dvě dámy s houslemi – Irka Clare Sands a Američanka Jessica Willis Fisher.

Clare spustila sama – jen zpěv a housle. Najednou jsme byli opravdu v Irsku - velmi působivé. Je zajímavé, že první čtvrthodina se zmíněnými interprety byla nejspíše nejsilnější z celého programu.

Valnou část večera byl na pódiu v roli doprovázejícího muzikanta přítomen rovněž Ron Block, což je vynikající zejména banjista (rovněž i kytarista), který od r. 1991 vystupuje s Alison Krauss a její kapelou Union Station. Jsou nejšpičkovější bluegrassová kapela současnosti, vyhráli například čtrnáct cen Grammy (včetně Alba roku za soundtrack k filmu Bratříčku, kde jsi? z roku 2002).

Velmi energicky působila v Berlíně působící Wallis Bird. Se svou podladěnou kytarou na levou ruku zazpívala tři písně – na její velmi živé vystoupení (a zjevný aktivismus v písních, zejména co se míru a svobody týče, pak přišla i píseň o smrti přítele) se musel člověk chvíli nalaďovat, nicméně i díky vtipnému a sympatickému průvodnímu slovu („Hello, I’m Dolly Parton!“) to rozhodně nebylo špatné!

Na pódiu se vystřídalo ještě několik interpretů, kteří ani v jednom z nás hlubší vrub nezanechali. Několik jich ale zmíním – patnáctiletou zpěvačku a harfistku Niamh Noade, které den předtím zemřel dědeček, tak na jeho památku zazpívala písničku o svém dětství. Dojemné!
David Keenan, významná postava současné písničkářské scény, přišel na pódium se zajímavou, menší kytarou a zpíval pěkně. Ovšem působil poněkud nevstřícně, až arogantně. Bylo fajn ho za několik dní vidět daleko skromnějšího a sympatičtějšího – po boku Liama Ó Maonlaí, ale o tom až později. Spolu přišli country zpěvačka Rissi Palmer (první country zpěvačka černé pleti, která měla v hitparádě singl od 80. let – stalo se tomu v r. 2007, a má svůj pořad Color Me Country) a zpěvák a kytarista Dee White, který je se svou moderní country vnímán jako budoucnost tohoto žánru. Hodně zaujala Rissina garderoba – viz fotografie:

Cenu měl převzít a na akci vystoupit Paddy Keenan – význačný irský dudák, který se od začátku 70. let věnoval (ať již se skupinou The Bothy Band, sólově, či v dalších projektech) popularizaci tradiční irské hudby. Bohužel jsme se dozvěděli, že tyto dny tráví v nemocnici. Z audiovizuální ukázky jsme slyšeli, o co jsme přišli. Skvělá hudba! Cenu převzal jeho kolega z Bothy Band, houslista Paddy Glacklin. Mluvil o obrovském významu toho, co Paddy provozoval – jezdil po Irsku (i nejodlehlejších vesnicích a pubech) a hrál tradiční hudbu. I díky němu (a jeho kolegům) zažila irská hudba velké znovuzrození a je stále živá.

Velmi zásadní pro řadu přítomných byla přítomnost mikrofonového pultu z Grand Ole Opry, do kterého ovšem moderátorky večera – ambasadorka Nashvillu a matriarcha The Willis Family (mj. matka přítomné houslistky Jessicy) Brenda Willis a Sandy Kelly, irská country zpěvačka, která kdysi zpívala i s Johnny Cashem, nedokázaly mluvit.

Většina jejich dialogu zkrátka nebyla slyšet. Inu, říkejme si, že jsme o tolik nepřišli. Sandy zazpívala – upřímně, ani nemusela.

Solidní americký bluegrass předvedl se svými souputníky mladý (teprve šestnáctiletý) americký mandolinista Wyatt Ellis, braný jako vycházející hvězda současné scény a velký příslib do budoucna. Mladíci se později připojili k Jimu Lauderdaleovi – písničkáři, který napsal řadu hitů jiným (např. George Strait).

V roce 2011 jsme dokonce Jima viděli a slyšeli na vlastní oči a uši – v Nashvillu!

Jak jsme již zmínili, Crystal Gayle z důvodu zranění kolena bohužel na koncertě přítomna nebyla. Tím pádem byla hlavní hvězdou koncertu Folk in Fusion Amy Grant.

Pětašedesátiletá Američanka se jako náctiletá stala vysoko letící kometou „Christian Contemporary Music“ (současné křesťanské hudby). Získala šest cen Grammy a prodala přes třicet milionů alb. Jejími nejúspěšnějšími roky byla léta osmdesátá a devadesátá, kdy se s vyloženě popovým albem „Heart in Motion“ stala divou celosvětově úspěšnou. Navázala na ně mj. několika úspěšnými vánočními alby. Se svým manželem, country hvězdou, vynikajícím hudebníkem, zejména kytaristou a zpěvákem Vincem Gillem (byl mimo jiné členem skupiny Eagles od r. 2017) tvoří stabilní nashvillský pár a každé Vánoce mají vyprodanou sérii koncertů v Rymanově auditoriu.

V Belfastu zazpívala v doprovodu úspěšného muzikanta a autora Mac McAnallyho (skoro 30 let kapelníka skupiny Jimmyho Buffetta) a bubeníka.

Svůj cca půlhodinový set otevřela songem Takes A Little Time (kde je zmínka i o v Belfastu „narozeném“ Titanicu), zazněla také stálice Big Yellow Taxi od Joni Mitchell:

Na pár dní starou novinku Yasgur’s Farm (6th of January) si vyměnila kytaru za podivný, exoticky vypadající nástroj, o němž se zmíním později.

A došlo i na největší hit z roku 1991, který napsala pro svou několikatýdenní dceru, a se kterým se dostala do čela americké hitparády.

Při této písni jsem zaznamenal pokus o povstání – minimálně ze židle – a tanec mladého muže napravo od sebe, nicméně byl paní uvaděčkou rychle zpacifikován. Pozoruhodné! 😊

Finále, při kterém všichni účinkující nastoupili na pódium, působilo poněkud rozpačitě – i z technických důvodů, kdy občas někdo hrál sólo do nezapnutého mikrofonu či nebylo jasné, kdo má zpívat. Kdyby byly do „vrcholu programu“ vybrány všeobecně známé hity, jako Will The Circle Be Unbroken, Amazing Grace a třeba nějaká irská lidová, poslední tečka za večerem by byla sladší, ale i tak to byl večer pěkný!