Konference probíhala od středy 14. ledna do soboty 17. ledna 2026. První workshop/panel jsem navštívil ve středu odpoledne, i z toho důvodu, že na něm měla být přítomna Clare Sands, jedna z vynikajících interpretek úvodního koncertu. Jejím spolusedícím v hezky zaplněném sále druhého patra kongresového centra ICC, jehož součástí je Waterfront Hall, byl Liam Ó Maonlaí.

Při pořadu „The Living Language of Song“ mluvil tento dlouhovlasý, vousatý šedesátiletý pán s kulatými brejličkami moc pěkně. Mimo jiné o tom, jak důležitá je irština pro jejich národ, jak jim spolu s hudbou pomohla oprostit se od britské nadvlády, jak se ji v industriální části Dublinu učil a rozhodl pak studovat na univerzitě – aby ji mohl předávat dál. Ve své řeči zmínil i pěknou myšlenku o poslouchání hudby v cizích jazycích (ať už je to islandština, jazyk kmene ze střední Afriky, či jakýkoliv jiný) – že je dobré nebrat jiný jazyk jako překážku, nýbrž jako pozvánku. To koresponduje s myšlenkou, s níž už léta souzním a kterou jistě vyslovilo mnoho dalších: že je hudba jazykem univerzálním.

Clare Sands je zase šestou generací houslistů, takže hudbu i jazyk, byť se ho učila sama, má vskutku v krvi. Během hodinového semináře zaznělo i několik písní (samozřejmě zejména irsky), včetně finální „Oró, Sé Do Bheatha 'Bhaile“, k níž se připojila většina sálu.

Jeho velmi artikulovaný a inteligentní projev mě zaujal, tak jsem si ho „vygůglil“. A zjistil, že se jedná o jednoho z velkých irských bardů!

Se svou skupinou Hothouse Flowers (rock s vlivy irské lidové hudby či soulu) byli na přelomu 80. a 90. let světově úspěšní.

S realizací prvních nahrávek jim pomohl Bono z U2. Po třech hitových albech (včetně nejúspěšnějšího debutu irského umělce v historii – rok 1988 a album „People“), na vrcholu kariéry byla v r. 1994 kapela z důvodu „psychického, fyzického a kreativního vyčerpání“ na několik let rozpuštěna - a stejný sukces se již neopakoval.

Po společném obědě s mátí v restauraci Blinkers, kterou doporučil hned první večer s YRAS domorodec Mick, následovala beseda, která se měla původně týkat zmíněného významného dudáka Paddyho Keenana. Za stálé mírné zdravotní indispozice jsem šel do Studio Hall, moderního divadelního sálu s elevací, s tím, že tam bude hovořit Jim Lauderdale – s někým.
A brzy jsem zjistil, že toho někoho znám: je to ten starší pán, se kterým jsme dva dny předtím seděli v salónku Hiltonu.

Jeho jméno je Ken Irwin a je to zakladatel hudebního labelu Rounder Records. Uvedl ho Lauderdale s tím, že si od něj na festivalu v 70. letech kupoval desky, které přivezl ve vanu Volkswagen. Rounder se v Massachusetts zaměřovalo zprvu na lokální interprety hrající lidovou hudbu. Rok 1975 byl významný tím, že u něj (již populární) banjista JD Crowe se skupinou The New South vydali jedno z nejvýznamnějších bluegrassových alb všech dob s našlapanou sestavou:
JD Crowe, Tony Rice, Ricky Skaggs, Jerry Douglas, Bobby Slone.

Podle Irwina bylo získání renomovaného umělce milníkem. Právě toto album je dodnes vnímáno jako jedno z nejvýznamnějších alb v historii bluegrassu. V příštích letech label rostl, následovaly sólové desky dalšího velikána moderního bluegrassu jménem Tony Rice – Rounder pomohl světu „objevit“ blues-rockového zpěváka a kytaristu George Thorogooda & skupinu Destroyers, či o 10 let později (1987) zpěvačku a houslistku Alison Krauss. Když jí bylo 15, zpívala v kapele, Irwin na ni dostal tip, podepsal smlouvu, vydali sólovou desku a pomohl nastartovat její veleúspěšnou kariéru. Desky z Rounder Records dohromady vyhrály přes 50 cen Grammy - včetně společného alba Roberta Planta & Alison Krauss či řady alb Alison s její kapelou Union Station, se kterou od roku 1991 hraje banjista, příležitostně kytarista Ron Block, na konferenci také přítomný.
Celkem Rounder vydali skoro 4000 desek. Distribuce zprvu probíhala, jak už jsem se zmínil, z Volkswagenu na festivalech, kde si rovněž měnila menší vydavatelství své výrobky mezi sebou (tím se hudba dostávala i do vzdálenějších končin), objížděli lokální obchody s hudbou – byl to běh na dlouhou trať. Když regionální rozhlasová stanice do éteru pustila nějakou skladbu, natož se pak nahrávky dostaly do dalších států (např. George Thorogood až na západní pobřeží, do Kalifornie) – tak to byl velký úspěch. Obdivuhodné, jak v podstatě z ničeho se podařilo tuto značku vybudovat. Ken a jeho nejbližší společníci byli v r. 2016 za své zásluhy uvedeni do International Bluegrass Hall Of Fame. Label byl zakladateli roku 2010 prodán a později přestěhován do Nashvillu. Ken založil label nový – Down the Road Records - Alison Krauss & Union Station šli za ním (album Arcadia – 2025).

Když jsme s tím pánem večer předtím seděli na sofa v Hiltonu, netušil jsem, že to je takto zajímavý a pro americkou hudbu zásadní člověk – velmi sympatický, velmi „normální“! Po besedě jsem s ním (i s Lauderdalem) prohodil pár slov a dal mu dvě naše desky. Uvidíme, třeba nás tak budou znát i na východním pobřeží USA. 😊