Naštěstí se kromě Ondrova zdravotního stavu lepšilo i počasí. Pondělí jsme věnovali průzkumu města. Cílem bylo předem najít Waterfront Hall, kde se od úterka konala konference, a vyměnit staré britské bankovky (zrušené roku 2022 a nasulcované v našich peněženkách z dob ještě starších) za aktuálně platné. V předstihu jsem si na webu Bank of England našla čtyři pošty v Belfastu, kde se bankovky vyměňují. A teď jsme začali pátrat po té nejbližší. Pátrali jsme a pátrali. No, vypátrali jsme všelicos, třeba Ulsterskou univerzitu, která stála tam, kde měla stát ta pitomá pošta – zdálo se, že nám ukradli celé obchodní centrum i s ní. Nepořádek, nepořádek!

Pak jsme konečně narazili na obří barák s nápisem Royal Mail, který ovšem vypadal poněkud podezřele a… zavřeně. No nic, stavíme se tady jindy.

A pak mou pozornost upoutala uprostřed města, přímo na High Street, pošta jiná. Na seznamu Bank of England nepodchycená. Vedena intuicí jsem napochodovala dovnitř, na panelu klepla na tlačítko Finanční operace a čekali jsme.

Asi deset vteřin, takže na napětí ani nezbyl čas. Za pět minut jsme stáli před poštou, nové bankovky v kešeni, úsměv od ucha k uchu. Zatím dobrý!

Zbytek dne jsme bloumali po centru Belfastu. Objevili jsme různé zdejší dominanty: Albert’s Clock Tower,

hodinovou věž věnovanou památce prince Alberta;

The Big Fish, moudrého lososa z irských mýtů, u kterého se s oblibou fotí kdejakej trouba;

městskou radnici velmi, velmi velkolepou;

staré divadlo Ulster Hall, které střeží Rory Gallagher.

Kousek od univerzity se na fasádě u pobočky KS naparuje Lenin. Potěšilo nás, že hned vedle něj visí vlajka LGBT hnutí...

No a samozřejmě různé osvěžovny. Nejstarší dům v Belfastu - The Dirty Onion.

V kavárně Rosa nám přinesli takovou big fish (i s chips),

že jsme neodolali a vyfotili si ji.

Po zbytek pobytu jsme ale chodili obědvat a mlsat do restaurace, kterou nám doporučil domorodec Mick a která se nazývá Blinker’s. Nachází se kousek od High Street, ale už těch pár metrů znamená, že ceny jsou cca o třetinu nižší než jinde v centru.

Nachodili jsme toho už docela hodně a vzhledem k náročnému programu, který nás čekal, jsme se rozhodli zkrotit městskou dopravu. Podařilo se! Síť místních autobusů je hustá a dobře značená, platí se u řidiče kartou (bez omezení časovými nebo vzdálenostními pásmy).

A co je skvělé: zastávky jsou od sebe vzdálené maximálně 200 metrů, takže když člověk přejede, holt vystoupí na té příští, a neocitne se na druhém konci města a nevrátí se domů za tři dny, poplivanej od tuleňů, v hubě banán.