Už podruhé v onom roce, ježišmarjá, jsme někam daleko cestovali. Po květnovém skoku přes oceán do Nashvillu jedeme do Irska. Vymýšleli jsme tenhle výlet asi tři roky a těšili se moc. Po mnoha dohadech padla volba na cestu vlastním autem. Mé propočty totiž ukázaly, že to vyjde podstatně levněji než letadlem a půjčeným autem. Zvláště pak, vezou-li se kytary. A ty se vezly. Jet do Irska bez hudebního nástroje muzikant nemůže, že! Tyjátr začíná!
Osoby a obsazení:

1. Věra Klásková, velitel, 1. řidič, zpěv, doprovodná kytara
2. Ondřej Allan Pour, 1. prudič, její syn, sólová kytara
3. Tomáš Bakal, 2. řidič, syn jejího bratrance, student
4. Karel Tampier, 2. prudič, tehdy její manžel, navigátor, manažer, popleta, ctitel brouka Pytlíka,
   autor této reportáže

Když jsme projeli tunely na začátku Německa, začalo být horko, inu, srpen! Potřebovali jsme včas dojet na trajekt do Holandska (900 kilometrů), takže velitel povolovala zastávku jenom v nejnutnějších případech.



Nakonec jsem se k vytouženému pivíčku přece jenom dostal. Koupil jsem rovnou trošku větší, dánské, dobré.






Cesta ubíhala svižně, šoféři se pravidelně střídali jako při čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans, takže jsme v pohodě vtrhli do Nizozemí. Když jsme se blížili k moři, projížděli jsme mezi nekonečnými hektary skleníků po vyvýšené hrázi.






Dorazili jsme do městečka Hoek van Holland, povečeřeli v pizzerii a nalodili se. Trajekt byl opatřen několika bary, takže jsme nestrádali, velitel se záhy uvolnila.





Poseděli jsme na palubě a sledovali, jak odplouváme od rodného kontinentu.



A pak už zbývalo jenom najít cestu zpátky do kajuty nekonečnými chodbami a zalehnout. Spalo se velmi dobře, neboť Stena Britannica jest plavidlo mocné, ku vlnobití netečné.








Opustili jsme tu příjemnou loďku v přístavu Harwich a jeli jsme Anglií. Vlevo. Kruhovými objezdy. Oba řidiči brzy zjistili, že kruhové objezdy jsou docela dobrá vymoženost v případě, že jsou dobře označené; ne jako u nás. Jízda vlevo také nedělala problém. Problémy jsme dělali spíše protijedoucím řidičům, protože pohled na mne (kterýž jsem jako navigátor seděl na místě englického drivera), jak studuji mapu či se drbu oběma rukama ve vlasech, je nezřídka děsil. Měli jsme ale problémy při vyjíždění z pumpy nebo z parkoviště a při otáčení do protisměru. Místo jednoduchého oblouku doprava většinou naši řidiči vytvořili smyčku doleva. Pak jsem je musel občas upozornit, že pokračují v jízdě v protisměru.



Cestou jsme se zastavili v Oxfordu, na který má Věra velmi hezké vzpomínky: co studentka tu nějaký čas pobývala.



Proběhli jsme krátce městem, podívali se na pár univerzitních budov a pokračovali vesele dále. Začal nás sužovat hlad, i ohlíželi jsme se po nějaké hospodě. Úplnou náhodou jsme odbočili k pubu Boot Inn.





Teprve poté, co jsme si klidně objednali, pojedli a zaplatili, jsme si uvědomili dvě věci: byli jsme v místě, které patrně navštívila nejedna světově známá osobnost (a nechala tam na památku své boty) a přišlo nás to na stejné peníze jako kdekoli jinde v Anglii.






A pak to šlo ráz na ráz: jeli jsme Walesem, obdivovali stále krásnější krajinu, zastříhané stromy okolo silnice a stáda ovcí.





Protože trajekt do Irska měl odplout až skoro ve tři ráno, vzali jsme to oklikami po vedlejších komunikacích. Objevili jsme vesnici Maenclochog, v ní krásný kostel a rozkošný obchod. Málokterý nápis byl v angličtině.





Dojeli jsme do přístavu Fishguard jako první a pak jsme seděli, čekali, trpěli. Až po půlnoci nás nalodili. Stejná společnost jako předchozí, ale nesrovnatelně horší všechno. Stena je společnost britská, takže přívoz do Irska je pro ni asi vedlejší záležitost. Na lodi ledacos nefungovalo, kajutu jsme měli na přídi u kotevních navijáků. Moc jsme toho nenaspali.






Ale už jsme v Irsku! První dojmy: lze tu brzo ráno snídat, řidiči spokojeni.





Dálnice byla skoro pustá. Kruhové objezdy jsou dobře značené a mají i jména!







A krásná krajina plná dobytka. Pardón, žírného skotu a bravu.
Tenhle po mně šel, takže jsme raději prchli.






Cesta z Rosslare do Tralee, kam jsme směřovali, vede přes Midleton. Tam sídlí největší palírna irské whiskey. Nemohli jsme se tam nezastavit. Navázali jsme tak na hezkou tradici z jarní cesty do Tennessee, kde naše první cesta rovnou z půjčovny aut vedla do palírny Jacka Daniela.

Starý závod v Midletonu je používán jako muzeum:



Nový, současný, je poněkud schován za lesíkem a připomíná chemičku v Neratovicích. No, ona to vlastně chemická továrna tak trochu je, že ano.





Na prohlídku se čeká v útulném baru, vyzdobeném historickými fotkami a dokumenty.





Chodili jsme po té stařičké továrně na chlast, obdivovali její obrovité budovy a žasli nad velikostí ducha irského lidu, který takovou krásu vytvořil. Byli jsme na tom úžasném ostrově teprve první den a již jsme dostávali lekci z toho, co dělá národ opravdu kulturním národem. Jenom letmá vzpomínka na palírny slivovice Jelínek nás upozornila, že se též nemusíme před světem stydět!









Podívejme se ale na pár krásných kuriozit! Všechny stroje, míchačky a mlýny pohánělo původně obrovité litinové vodní kolo. Největší kotlíkový destilační přístroj na světě (objem skoro 144 tisíc litrů):







Jeho menší bratříček si hraje na sochu před hlavním vchodem. Dva tanky, každý na 45 000 galonů (170 000 litrů):





Na dvoře stojí krásné náklaďáky na rozvoz whiskey. Je patrné, že některé patřily přímo firmě a jiné externistům.






Po prohlídce muzea se nás paní průvodkyně zeptala, kdo se dobrovolně hlásí k další akci. Tak jsme se s Věrou přihlásili - a udělali jsme dobře. Posadili nás ke stolu v baru k podložkám se třemi panáky. Řekli, že v jednom je Jameson, ve druhém skotská a ve třetím americká whiska. Pouhým přivoněním k první skleničce jsme zjistili, že americká je Jack Daniel’s Old No.7, druhá voněla kouřem (zcela jistě skotská), třetí byla tedy zřejmě Jameson. Ochutnáním potvrzeno.



Ptali se, která nám nejvíc chutná. Všem chutnal Jameson. I já jsem to řekl, přestože mi chutnal víc Jack Daniel. Byli jsme vybídnuti k dopití, i učinili jsme tak. Dotázali se, jak máme whisku nejradši. Ostatní účastníci se předháněli v šílenostech, jako že s džusem, tomatovou šťávou (!) a podobně. Věra a já jsme jediní jako jeden muž prohlásili, že jedině čistou a bez ledu. A udělali jsme zase dobře. Paní průvodkyně uznale pokývala hlavou, asi jsme jí udělali radost. Pak nechala každému přinést whisku v úpravě, ke které se hlásil. Takže ostatním donesli sklenice s různobarevnými podivnostmi a nám každému óbrpanáka čistého jamesona. A na závěr nás obdarovali úžasnými diplomy:



Stali jsme se totiž KVALIFIKOVANÝMI TESTÉRY IRSKÉ WHISKEY!