Nastal den velkého autovýletu do hrabství Tipperary. Na cestě nás uvítala duha, jež byla záhy vystřídána obvyklým dobytkem.






Hlavní cíl naší cesty, královský hrad Rock of Cashel, jedna z nejvyhledávanějších irských památek, nás uvítal opásán lešením. Z druhé strany to bylo trošku lepší.







Zříceniny jsou to mocné, vzácné a krásné. Od roku 370 tu sídlili králové z Munsteru, asi v roce 450 zde svatý Patrik pokřtil krále Aenguse. V roce 990 Brian Boru hrad opevnil a roku 1101 jej král Murtagh O’Brien daroval církvi. Nejstarší částí je válcová věž (28 metrů) přibližně z roku 1100.





Nejcennější je Cormacova kaple (vlevo),
vystavěná a vyzdobená v letech 1127 – 1134 v románském stylu. Nalezl jsem v ní docela pěknou sbírku zelených mužů a podobných potvůrek.





Hall of the Vicars Choral byla vystavěna v 15. století pro osm chóristů, kteří se starali o bohoslužby v katedrále. Postupem času tito pánové získali takovou moc a bohatství, že se lidé proti nim začali bouřit. A tak jejich úřad byl zrušen. Dnes se touto budovou vchází do hradu. Ve sklepě je ještě k vidění původní kříž sv. Patrika, který stával na nádvoří. Dnes tam stojí jeho kopie; oba kříže jsem vám vyfotil.





Hrad musel být ve své době nádherný; spousta krásných stavebních detailů, obrovské gotické oblouky a magické okolí - vlastně hřbitov, který, zdá se, funguje stále.





Někde tady prý sv. Patrik trhal jetel, aby na něm vysvětlil princip svaté trojice: Otec, Syn a Duch svatý jsou jako tři lístky, které vycházejí z jednoho stonku. Trojlístek čili shamrock se stal neoficiálním znakem Irska. Z hradu je krásný rozhled do kraje. Neodolal jsem a vytvořil typickou „irskou fotku“:



A je odtud hezky vidět zříceniny opatství Hore Abbey, vybudovaného roku 1266.



Jenom malá poznámka k počasí: z fotek jasně vidíte, jak to v Irsku funguje. Krásně - přeháňka - duha - krásně - mlha - slejvák - krásně - a tak pořád dokola. Má to obrovskou výhodu pro fotografa, protože je stále umytý vzduch, žádný smog, žádný prach. I dálky se zobrazují ostře. Nebo krásně zamlženě.





Popojeli jsme o kus dál. Další hrad, Cahir Castle, neboli irsky Caisleán na Cathrach, leží ve městě Cahir na skalnatém ostrovu v řece Suir.











Hrad byl založen ve 13. století princem Thomondským, Conerem O’Brienem. V roce 1375 ho získal za zásluhy jakýsi Butler od krále Eduarda III. a stal se z něho Earl of Ormond. Jeho potomci v 16. století získali titul baronů z Cahiru. Hrad byl několikrát dobyt:

• L. P. 1599 se to povedlo armádě Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu
• L. P. 1640 se George Matthews, poručník mladého lorda z Cahiru, vzdal lordu Inchiquinovi
• L. P. 1650 se vzdal znovu, tentokrát Oliveru Cromwellovi, a to bez jediného výstřelu, srábek

Jedno z těch dobývání je pěkně znázorněno na modelu uvnitř hradu. Které, to si bohužel nepamatuji.





Kromě modelu tam bylo k vidění pár dalších zajímavostí: několik místností vybavených replikami starého nábytku, velký sál s obrovitými parohy a dochované zvedací zařízení na padací mříž (vzpomeňte na erb pánů z Pardubic, jejich prapředkovi takovou mříží přesekli koně vejpůl, když prchal z Milána).







Je to údajně nejzachovalejší irský hrad. Možná proto, že ho stát získal do opatrování až po smrti posledního lorda z Cahiru v roce 1961.



A považte: po hradu se může pobíhat bez průvodce podle libosti! Opouštěli jsme tuto pamětihodnost velmi spokojeni.






Když už jsme v hrabství Tipperary, měli bychom si zajet do Tipperary, řekli jsme si. Zapěli jsme sborem It’s a long way to Tiperrary, známý to irský song, zvláště oblíbený za druhé světové války mezi americkými vojsky. Hrávaly to svého času (když jsem byl mlád) všechny swingové a dixielandové kapely. Cesta z Cahiru ovšem není dlouhá, takže jsme tam dorazili celkem záhy :o)



Jen jsme vyšli z parkoviště, udeřil nás do očí obrovský poutač na Ryanův obchod hudebními nástroji. A za rohem se nacházel i předmět reklamy v celé kráse. Vtrhli jsme do něj a žasli.





Zcela jiný výběr nástrojů, než jsme znali odjinud. Regál plný tahacích harmonik všech typů ještě nebyl příliš šokézní, ale to, co viselo na protější stěně, nám vzalo dech: takový výběr ukulelí jsme jaktěživi neviděli. A ty barvy! A růžová kytara!
Jenže pak jsme zahlédli stojan s bodhrány (pro laiky: bodhrán je tradiční irský bicí nástroj z čeledi membranofónů). A protože jsme s Věrou před odjezdem uvažovali o koupi tohoto bubnu, začali jsme se o nabízené kousky zajímat.



Majitel obchodu se nejprve vytasil s dárkovým balením, tedy s krabicí, ve které je laciná varianta bodhránu s příručkou, dévédéčkem a příslušenstvím. Když jsme pravili, že chceme nástroj profesionální, muž zpozorněl, zuctivěl a vytáhl dva kusy, které opravdu vypadaly jako hudební nástroje. Jeden měl membránu z umělé hmoty, druhý z kozí kůže, oba se daly ladit. Volili jsme originál s kozinkou. Víte, proč se Ondra tak divně tvářil? Nu proto, že už tušil, co ho čeká: budeme chtít, aby se do toho bodhránu naučil bušit.






Spokojeně (až na Ondru) jsme se vrátili na hlavní třídu. A víte, proč se teď Ondra tváří vesele?



Nu proto, že jsme v hospodě! Dali jsme si pravé Irish coffee. Bylo zase moc dobré, Irové whiskou nešetří.








Pak jsme ještě stihli objevit sochu místního velikána, tentokrát sedícího na patřičném soklu. Byl to Charles J. Kickham, básník, spisovatel a hlavně VLASTENEC!






It was long way from Tipperary, dlouhá byla cesta z Tipperary,
ale krásná. Už jsme se těšili na pátek, poslední den, který strávíme v okolí Tralee.