Poslední den v Irsku. Odjížděli jsme až odpoledne, takže jsme se rozdělili do dvojic a vyrazili naposledy do ulic Dublinu. Mladíci se kamsi vytratili, my s Věrou jsme bloumali bez konkrétního cíle a objevovali různé zajímavosti. V této obchodní pasáži jsme nekoupili nic.





Našli jsme slovenský obchod, ve kterém nabízeli olomoucké syrečky, a další středisko Sinn Féin, kde manifestují, že nechtějí vítat britskou královnu, dokud budou její vojska okupovat Irsko.





Všimli jsme si zvláštní výzdoby na jedné fasádě a na jiné zjistili, že Irové uctívají i rockové kytaristy. Rory Gallagher byl známý sólista skupiny Taste koncem 60. let minulého století, prodal přes 30 milionů desek.





Objevili jsme také českou hospodu s nabídkou piva, které jsme odolali.





A zakotvili jsme v Temple Baru, kde jsme naopak nabídce neodolali. Nápojový lístek je tu rozdělen do několika stránek. Nabídka whiskey a whisky měla v době naší návštěvy 167 (!) položek.



Uvnitř jsme zjistili, že je to podnik mnohem větší, než se v průvodcích jeví. Nedávno před naší návštěvou v něm šílený kytarista Dave Browne zlámal světový rekord v době hraní na kytaru.






Ještě jsme naposled profrčeli Grafton Street. Ten pán telefonoval a strašně chvátal. Ten na další fotce vlevo však vůbec nechvátal! Stál zcela nehnutě, kravatu vyztuženou, vlas rozcuchaný (nikoli protivětrem), před sebou pikslu na peníze; žebral. Ten vpravo jenom ležel. Asi už vyžebrané prochlastal. Ti další žebrali se zpěvem a hudbou. Cikánská kapela hrála podivnou směsici všech žánrů.









Všude tam prodávaji spoustu květin, a jak barevných! Ještě jsme se rozloučili s milou Molly a spěchali do našeho B&B.





Tam se mužstvo věnovalo výrobě občerstvení na cestu. Opařili jsme si naposled ruce (všude totiž mají oddělené kohoutky, takže nelze namíchat vodu přiměřeně teplou), narvali věci do auta - a sbohem!






Rosslare, poslední irská hospoda, velmi vlastenecká. Nalodili jsme se. Kajutu máme přímo u kotevního navijáku. To se zase krásně vyspíme! :o(



Z trajektu jsme vyjeli po půlnoci. Ostatní auta postupně odbočovala, nakonec jsme na silnici zůstali sami. Nastala krušná cesta temným Walesem. Řídila Věra. Ve 3.26 zastavila na odpočivadle před ponurou chaloupkou s toaletami, kde jsem v polospánku vyfotil tento snímek, abyste věděli, jak se řeknou velšsky MUŽI.



Věra se uložila na zadní sedadlo ke spánku, Tomáš se probudil a uchopil volant. Ondra spal průběžně. Jen já jsem navigoval, usínal, navigoval, usínal atd. Jeli jsme severnější trasou než při cestě do Irska, chtěli jsme navštívit Shakespearovo rodiště.



Tam jsme se také brzo ráno ocitli, a to na parkovišti před obchodním centrem.



Řekl jsem „Nechte mě spát!“ a omdlel jsem. Později mi vyprávěli, že Tomáš spal na lavičce před supermarketem. Ostatní chrápali v autě. Okolí však záhy ožilo, takže jsme po probuzení mohli sledovat, jak se tváří užaslý distinguovaný Angličan, když spatří podivné bezdomovce s autem.



Zašli jsme si do přilehlé kavárny, připojili se ke snídajícím úředníkům a studentům, a pak vyrazili do města. Shakespearův rodný dům vypadá malebně.



Ondra si šel pro podpis, ale Willie nebyl doma. Zato u sousedního baráku se odehrávalo žebravé představení v dobových divadelních kostýmech: starej Makbeth s chotí se tam stavěl do teatrálních póz a nechával se fotit turisty a s turisty. Misky na peníze vypadaly jako grály. A nad vším tam vesele poskakoval šašek. Jak se vám líbí?









Prošli jsme se ulicemi plnými krásných hrázděných domů.



Také jsme zjistili, že u Shakespearů mají Vánoce už v září.





Další zastávku jsme plánovali v Cambridgi. Avšak nezastavili jsme, jenom jsme kroužili okolo středu města a zoufale se snažili zaparkovat. Nepodařilo se. Tak jsme jeli dále na východ po silnici A604. Ale že jsme měli dost času, udělali jsme si odbočku po A1092 skrze osady, připomínající exteriéry televizního seriálu Vraždy v Midsomeru. Zastavili jsme v Clare.





Mají tam typický anglický kostel: gotický s masivní zvonicí. Při pohledu na nástěnku mne zamrazilo: když spatříte seznam dosavadních vikářů, který začíná rokem 1307, sáhne na vás historie.



A vzadu pod zvonicí, tam, kde u nás bývá kůr s varhanami, mají rejdiště pro partu zvoníků. Připomíná to trochu tělocvičnu.





Angličané si nechávají domy všelijak obrůstat a často na nich mají výrazné komíny, patrně pozůstatek z dob, kdy se tu z nich platila daň. Věrní poddaní, aby dokázali králi oddanost, si prý stavěli i komíny falešné!



Ze všech těch krásných domečků se mi nejvíc líbil tenhle:






Pak jsme popojeli do obce Cavendish. Anglické vesnice jsou fantasticky upravené. Domy často mají tradiční střechy, ale v trvanlivém současném provedení.









V Clare měli hospodu Zvon (pamatujete?), tady mají zvonů rovnou pět. Všechno tu tone v záplavě rostlin, i hřbitov je opravdu zahrada zelená.








Do Harwiche jsme dojeli s časovou rezervou. V Čechách mořské přístavy nemáme, takže se bylo nač dívat. Městu vévodí starý maják. Vlevo vidíte majákovou bóji, použitou jako pomník. Na další fotce je zrekonstruovaný starý jeřáb, který byl poháněn šlapáním v kole.









Objevili jsme také desku na nenápadném domě; z textu na ní plyne, že ten barák pochází z patnáctého století a bývala v něm hospoda s typicky anglickým názvem Starý buben a opice. Nebo spíše Starý buben a beranidlo? Angličané dovedou v názvech svých hospod vytvářet někdy velmi kuriózní dvojice. Maják na snímku vpravo stojí na hrázi, která odděluje město od zálivu Pennyhole.





Pod hrází se naši milí hledači mušliček a živých žouželí naposledy realizovali. Tu se ozval z moře mocný hlas lodního houkadla. Vzhlédli jsme a spatřili, kterak se blíží náš přívoz. Byla to Stena Hollandica, sestřička plavidla, které nás na začátku naší cesty vezlo z Holandska do Anglie. Plula před námi jako na přehlídce: 240 metrů dlouhá, 1200 pasažérů, 230 aut, 538 kajut, pěkná lodička.








Přejeli jsme přes město na břeh zálivu Holbrook, kam ústí řeka Stour a sledovali z lavičky přistávací manévry našeho trajektu v zapadajícím slunci.






Pak jsme se nalodili, vlezli do kajuty a bylo nám nostalgično.








Cesta přes Nizozemí a Německo proběhla vcelku hladce, nic zajímavého se nestalo. Pouze jsme se utvrdili v tom, že kázeň na německých silnicích je ta tam. Němci už jezdili stejně divoce jako Češi. Možná to ale byli samí Turci, Češi a Poláci?



Dojeli jsme domů a počali vybalovat.



To nebylo snadné. Všechno, co jsme vezli tam, jsme vezli zase zpátky a navíc přibyl bodhrán, v němž jsme měli ukrytu část špinavého prádla. Knihami a notami Věra obložila rezervu a originální marmelády, co se v Čechách neseženou, zaplnily všechny úkryty v podlaze, ve dveřích a pod sedadly. Když jsme to z  auta všechno vyndali, nevěřili jsme, že se to tam mohlo vejít.



Naštěstí se to vešlo, takže máme na čas dostatek potravy tělesné i duchovní.





Naše tělesné schránky už sice pobývaly doma, ale duše - ty stále bloudily Irskem...

---

Původní reportáž z roku 2011 přepracována v květnu 2020.