Výlet na poloostrov Dingle začal v typickém irském stylu. Krávy nebo ovce jsou tu i na hlavních silnicích častými hosty. Dobytku jsme se šťastně vyhnuli a záhy už jsme obdivovali krásy pohoří Slieve Mish Mountains.





Ondra s Tomášem chvíli lezli po skalách a kochali se krásnými výhledy. Byl jsem vyzbrojen dvěma foťáky, takže jsem občas kompakt půjčil Ondrovi a pak se s hrůzou díval, jak s ním padá ze skály.





Fotografovali jsme jak šílenci. Irskou přírodu jsme viděli zblízka poprvé v životě, takže nás zaujal kdejaký detail.





Po přejezdu hor se nám otevřel pohled na pláže na severním břehu zálivu Dingle Bay. Směrem na západ by bylo vidět až do Ameriky, kdybychom žili na Zeměploše.






Po návratu k autu jsme poněkud ztratili náladu; čirou náhodou jsme zjistili, že nám nesvítí pravý reflektor. Což je při jízdě vlevo průšvih. V Irsku se ve dne svítit nemuselo, ale my jsme měli jezdit také v noci, že! Ale Pán Bůh nás má asi rád, protože za chvilku jsme přijeli k autoopravně. Žárovku jsme měli (z Věry se pod tlakem jejího otce stala pečlivá majitelka vozu), ale měli jsme také obavy, protože u Renaultu Scénic se žárovky vyměňují tak, že se vůz musí zdvihnout a celá operace se provádí zespoda. (Mně to připomíná starý vtip: V Sovětském svazu je nejobtížnější operací trhání zubu. Proč? Provádí se to skrze anální otvor, protože v Rusku nikdo nesmí otevřít hubu!).



Šikovný irský automechanik tam klidně sáhl rukou shora, chvíli keltsky klel a za minutu s tím byl hotov. Možná nevěděl, že se to musí dělat spodem. Stálo to 3€, no nekupte to! A kolem běhal chytrý psík a vrcholy hor se halily v mlžný háv.








Městečko Dingle je velmi půvabné. Barevné domy, úzké křivé ulice.





Kostel je obklopen stromy, které mnozí cestovatelé považují za palmy. Později jsem zjistil, že to palmy nejsou; je to Cordyline australis, které se na Britských ostrovech říká cabbage palm, ba má to i český název DRAČINKA JIŽNÍ, viz wikipedie.





Mají tu i jednu kuriozitu: dům, do nějž za francouzské revoluce měla prchnout Marie Antoinetta. Neprchla, popravili ji. A také není jisté, zda je to pravda. :o)



A také nám v jednom obchůdku prozradili, že za rohem je hospoda, ve které se po večerech scházejí místní Češi. Prý jich tu žije hodně.






Po dobrém obědě v jedné z místních restaurací jsme za krásného počasí pokračovali po pobřeží dál na západ. Občas jsme zastavili, fotili, někteří sbírali kamínky a mušle.



A potkávali jsme zajímavé místní týpky.





Za osadou Ventry se dá zajet až k moři. Pastviny, hřbitov, krásné pláže. Paráda. Vzadu na obzoru jsou vidět hory na druhém břehu zálivu Dingle.








A následovala další atrakce: pevnost Dunbeg. Leží na úpatí hory Eagle nad působivými útesy. Byla postavena asi v desátém století a moc se toho nezachovalo. Obdivovali jsme hlavně skaliska po ní. Viděli jsme tu pamětihodnost ještě kompletní; V listopadu 2017 se bohužel část hradeb zřítila do moře a nějaký čas se tam nesmělo.










Jedeme dál, až na konec poloostrova. U irských silnic bývají často sousoší Ukřižovaného s Pannou Marií a Máří Magdalenou, buď v provedení oslnivě bílém, nebo pečlivě kolorovaném. Na špici Dinglu nám začalo počasí předvádět to, co se popisuje v průvodcích po Irsku: je krásně, a najednou šup! — a je úžasně divoce ošklivo. Nebo romanticky úžasně? Sám nevím.







Otočili jsme to zpět do vnitrozemí, prokličkovali kolem všudypřítomných cyklistů (jezděj, potvory, taky vlevo) a dorazili do oratoře Gallarus. To je takové stavení z kamení osm krát pět metrů, snad prý třináct set let staré. Staří křesťané to postavili, vikingové a Normané pobořili, archeologové opravili, respektive znovu sestavili z hromady zbylých šutrů.





A malebné scenérie pokračují: v dáli hrad, všude kvetoucí keře a počasí předvádí co umí.







Silnice je úzká, člověk čeká, co zpoza rohu na něj vyjukne.



Když opravdu něco vyjukne, musí někdo couvnout na vyhýbací místo. Tady couvli naši protivníci.





A pak už jen pohled na jezera, zastavení u vodopádu a nedostat kamenem po palici. Dopadlo to dobře.