Středeční dopoledne jsme chtěli věnovat vyřizování mailů. Za tím účelem jsme s Věrou napochodovali do městské knihovny, kde bylo připojení k internetu zdarma. Po krátkém zápase s hesly se to i povedlo. Cestou tam jsme zaznamenali, že úterní večer na náměstí musel být asi velmi zábavný; festival Rose of Tralee totiž stále pokračoval, takže městští počišťovači měli co dělat.






Pojali jsme středu jako víceméně odpočinkový den, takže odpoledne jsme jenom popojeli necelých třicet kilometrů do města Listowel. Kromě obvyklých dvou kostelů (katolíci, protestanti) tam mají pěkně zrestaurované zbytky hradu. Je to vlastně jenom půlka hradu, jako kdyby to někdo svisle rozkrojil a polovinu zahodil.





Mile nás překvapilo, že nepožadovali žádné vstupné, přestože se nás ujala ochotná průvodkyně. Jezdíme na hrady v Česku dosti často, viděli jsme ledacos, ale dvojitý záchod čili po staročesku tuplovanou výsernici, po anglicku double privy, po irsku dúbaith leithreas, jsme tady spatřili poprvé.





A shora byl pěkný výhled na řeku Feale. Listowel je, jako mnoho dalších, město kulturní. Svým rodákům-kumštýřům tam hned stavějí sochy.



Vlevo je John B. Keane (1928 - 2002), jeden z nejoblíbenějších irských dramatiků, vpravo Bryan MacMahon (1909 - 1998), učitel, folklorista, majitel knihkupectví, básník, autor balad a povídek, dramatik a producent her, překladatel. Štátuje jsou v životní velikosti, můžete se jim postavit tváří v tvář. Pan Keane jde dokonce přímo proti vám po chodníku. Další neznámý velikán na nás shlížel skrze okno místního kulturního centra.





A ještě vám nabídnu pár věcí, které nás zaujaly: zvláštní pomník řádu Sester Obětování blahoslavené Panny Marie, další ukázka Ukřižování (tentokrát barevná), výloha plná školních uniforem (škola v Irsku tenkrát právě začala), pěkně vybarvený svatý Patrick ve štítu domu, typické komíny, které jsou v Irsku, podobně jako v Británii, všude; a nakonec krám, jehož majitel nese velmi profláknuté jméno Holmesova největšího protivníka.










Lehce uondáni jsme vstoupili do hotelu za účelem občerstvení. Dal jsem si irskou kávu. Překvapilo mě, že v Irsku opravdu mají irskou kávu, říkají jí dokonce Irish coffee a - světe, div se! - je to skoro totéž, co dostanete u nás v dobré kavárně. Až na jeden podstatný detail: na povrchu toho kafete není našlehaná smetana, ale nenašlehaná hustá (minimálně 40%) smetana!
Takže, přátelé, asi takhle:

1. vezmete sklenici s ouškem
2. do ní vrazíte velkého panáka dobré irské whiskey
3. zeptáte se hosta, zda to chce osladit; když jo, tak to osladíte (nejlépe hnědým cukrem)
4. napustíte na to dobrou překapávanou kávu
5. vezmete konvičku s hustou studenou smetanou a přes obrácenou lžičku opatrně nalijete na povrch vrstvu asi jeden centimetr tlustou
6. a stále opatrně, aby se to nesmíchalo, to donesete konzumentovi

A ten šťastlivec to ihned začne opatrně srkat skrze vrstvu studené dobré smetany.
V Čechách jsme takovou kávu pili zatím pouze v kavárně na náměstí v Klatovech.






Po Listowelu jsme pak ještě nějaký čas chodili. Postranní ulice jsou si ve všech irských městech podobné. Jednou z nich jsme se dostali ven do okrajové čtvrti, a tam objevili zajímavost: místo, kde pohřbívali oběti hladomoru v letech 1845-47. Tehdy napadla jakási sněť irská bramborová pole a ještě navíc byly kruté zimy. Kdo včas neprchl do Ameriky, riskoval škaredý konec.



Vstoupili jsme na hřbitov brankou, kterou cyklista neprojede. Hned za ní je bílý kříž a Matka Boží před krásnou loukou s osamělým stromem. Pod ní jsou hromadné hroby.





Po okraji palouku vede zvláštní křížová cesta (spíše cestička) a u východu na sloupku jsme zaregistrovali malou Poslední večeři. Moc smutné...