Idyla. Posloucháme v krásném retro-tranzistoráku jakousi irskou stanici. Mluví irsky, hrají krásně irsky!





Já popíjím aperitiv, Věra popíjí též, majíc na sobě svetr z Aranských ostrovů (viz titulní foto ⇑ ). Tomáš s Ondrou vaří oběd.



Fotografové nejsou vítáni.





Jídlo bylo dobré: irské klobásky s fazolemi. Irové dělají dobré klobásky! No, a ještě trochu uklidit okolo chaloupky a můžeme vyrazit na delší procházku.






Došli jsme k moři. Byl odliv, takže u břehu jsme spatřili spoustu chaluh. Asi se tam často někdo topí, protože na mole mají připravený záchranný kruh a řvavě barevné lano s petkou na konci, které lze patrně tonoucímu (či přistávajícímu) hodit.







Na mole stojí také lavička s pozoruhodným nápisem: „S láskyplnou vzpomínkou na Patsy a Franka D’Arcy z Oughterardu, kteří zemřeli 25. června 2007 a 25. srpna 2008. Jejich popel byl rozptýlen 27. září 2008“. Ufff. A vedle lavičky kytice na památku. Zvláštní pietní místo.








Jdeme dál a blížíme se k centru Cashelu. Zahrady před domy kvetou způsobem u nás nevídaným. To, co vidíte na fotce, jsem opravdu nedobarvoval v počítači, přísahám!





Vysoukali jsme se nad cashelský kostel a počali se kochat malebnými rozhledy. Povšimněte si, jak je ten velký strom vychýlen doleva! Inu, oceán je napravo a vichry vanou od něj! Všechny stromy na tom kopci byly takhle výchylně vychýlené! I ta ovce byla vychýlená, neb se staví k větru zády.





Pak jsme objevili traktor. Tomáš se pokusil o jeho nastartování; nezdařilo se.






Cílem naší cesty byl místní hřbitov. Zajímalo nás, jak vypadá jeho obyčejné irské vesnické provedení; ono to vždycky něco prozradí o mentalitě národa. V Cashelu mají toto zařízení na kopci nad osadou, jako to často bývá i v Čechách.





Zjistili jsme, že Irové dodržují tradice - viz typický irský kříž. Pozůstalí kladou na hroby dárky - od záhadných balíčků po papežovu bystu, andělíčky a různé jiné upomínkové předměty.



• dětské hroby jsou stejně dojemné jako u nás, možná i trochu víc - tady to asi byla dvojčata.





A pak jsme v odlehlé části hřbitova našli hrob, který vypovídal o osudu irského národa mnohé: jakýsi Peter Mary Nee emigroval do vytoužené Ameriky, tam asi uspěl a dostal občanství USA, načež padl ve Vietnamu. Bylo mu dvaadvacet. Tak si ho Neeovi pohřbili doma v Cashelu.
Kousek vedle byl čtyřmetrový hrob. Patrně tam leží obr z Connemary.






Pak jsme se rozdělili: Věra se mnou klesla zpět k domovu, mladí mužové vystoupali na vrchol kopce. My jsme si prohlédli několi charakteristických branek do přilehlých pozemků, což je v Irsku velká zajímavost: ohrada může být všelijaká, i třeba skoro žádná, ale branka musí být kovová, pokud možno okrasná.







Ještě jsem pro vás vyfotil nápis na jakémsi kontejneru: Česky to znamená LAHVE A SKLENICE POUZE HNĚDÉ. Alespoň tak jsem to přeložil pomocí irsko-anglického slovníku :o)



Nu, a mladí pánové? Tady máte fotografie z mobilu z vrcholu: Tomáš i Ondra v maximální výšce.






V pozdním odpoledni jsme provedli přesun s kytarami za uměním; při minulé návštěvě jsme si tam totiž vytipovali hospodu, kde zvali všechny muzikanty z ulice, aby přišli večer s hudebními nástroji, že bude session. A tak jsme si odpoledne pěkně odpočinuli na hřbitově a poté, co se nám podařilo objet ty ovce a potom ještě jezero, zaparkovali jsme vedle zrušeného nádraží v Clifdenu.









Bylo dost času, tak jsme ještě trochu nakoupili a prošli se po městečku, ve kterém jsou k vidění i docela zajímavé domy.



Věra objevila antikvariát, takže jsme měli vlastně času skoro málo. Když jsme ten zajímavý sklad starých knih opouštěli, naše hvězda vyhrožovala, že se tam vrátí.






Došli jsme si na parkoviště pro kytary a napochodovali do předem vybrané hospody. A tu se přihodila podivná věc: sotva jsme tam vešli, Věra ztuhla a pravila „Tady ne!“. Já už tyto stavy znám, zažil jsem to s ní vícekrát. Její předtuchy jsou v drtivé většině správné. Stáli jsme tudíž na chodníku a přemýšleli, co dál. Hospod kolem byla řada, ve všech inzerovali na večer živou hudbu, ale nikde jinde nezvali nahodilé příchozí ke koncertování. Tak jsme šli, vláčeli kytary, až náhle před Guys barem Věra provedla vlevo v bok a zvolala: „SEM!“. Nedůvěřivě jsme šli za ní a čekali, jak to dopadne.





Sedli jsme si dozadu do jídelny, dali si večeři a čekali co bude. Okolo sedmé se dostavili dva pánové: kytarista a banjista.



Počali muzicírovat velmi zručně. Chvíli jsme jenom poslouchali, pak jsme si všimli, že kytarista pokukuje po našich kytarách v profesionálních futrálech. I osmělili jsme se, zeptali se, zda si můžeme přisednout a už to frčelo.





V irských hospodách bývá často vyhrazené místo pro muzikanty hned za dveřmi do lokálu. Tak, aby byli vidět zvenku a lákali turisty dovnitř. Zajímavé je, že přesně tak to vypadá ve všech hospodách na Broadwayi v Nashvillu. A všimněte si mikrofonu, který visí od stropu: tím jsou hudební výkony snímány, následně zesilovány a reprodukovány bednami, rozesetými po celém lokále. Takže slyší dobře všichni: ti u baru, vzadu u jídelních stolů, i ti ve vedlejším kavárenském koutku.







Později banjista odešel, musel druhý den do práce. A nastala pointa toho dne: z kytaristy se vyklubal pan John Durning, člen výboru clifdenského festivalu umění, jenž se prý koná vždy v září už třicet čtyři let. Ten dobrý muž pravil, že se pokusí zařídit Věřinu účast na příštím ročníku. Pravda je, že slibem nezarmoutíš. Nezařídil. Ale domluvili jsme si alespoň v té hospodě znovu sraz na pátek!



Vraceli jsme se po opuštěné silnici (perfektně vystlané odraznými prvky) spokojeně na základnu.