Těšili jsme se, že uvidíme jednu z největších atrakcí Irska: Aranské ostrovy. Jsou prý zosobněním drsné, nemilosrdné krajiny a jejich irsky mluvící obyvatelé údajně symbolizují houževnatou soběstačnost.

Přátelé, nikdy nevěřte průvodcům a propagaci cestovních kanceláří!



Tuhle nádhernou reklamu jsem našel zrovna dnes, 25. března 2020, v okamžiku, kdy dělám úpravy tohoto textu po devíti letech. Fotka musela vzniknout v některém mimořádně teplém letním dnu. Dnes tam poprchává, vlhkost 95%, 8°C. Den jako stvořený pro venčení nevěsty na skalisku, že?

Nejprve jsme museli nalézt přístav Ros-a-mhíl (Rossaveal). Jeli jsme ze západu z Cashelu, odbočku k přístavu jsme vůbec nezaregistrovali. Když se nám zdálo, že už jedeme příliš dlouho, obrátili jsme, jeli zpět (tedy jako od Galway) a hle: ukazatele, reklamy, všechno OK. Všichni přeci jezdí od Galway, ne? Nalodili jsme se, vypluli. Loď byla rychlá, zanechávala za sebou mocnou brázdu.





Na kryté palubě bylo celkem útulno, byl tam i funkční bar. Asi za tři čtvrtě hodiny jsme přistáli na ostrově Inis Mór, což je ten největší ze tří.





Malý přístav, vedle osada Kilronan.





Ta vítá návštěvníky reklamami na půjčování jízdních kol a množstvím dotěrných dopravců, kteří by každého rádi povozili po ostrově mikrobusem nebo na kolesce tažené koněm.





Je tu i miniaturní pobočka banky (kdyby vám došly prachy) a hlavně, prodávají se tu proslavené aranské svetry, ovšem ve dvoupodlažní velkoprodejně. Kde je asi vyrábějí? Žádnou pletoucí tetu jsme bohužel nespatřili.



Věra si tam po delším váhání jeden pěkný zelený koupila. Hlavně jsme tam ale sehnali stylový kostým na vystupování v chladnějších prostorech, který úspěšně vyzkoušela hned po návratu do Čech na koncertu v Nymburku. Ten nákup byl asi jediným příjemným zážitkem v onom dni.






Vydali jsme se na cestu po ostrově. Za kamennými zídkami se pasou smutní koňové, kteří zrovna nejsou ve službě. Někteří jsou velmi pěkně vybarvení a vypadají, jako by měli na nohou bačkory.





Byl čas oběda, leč najít otevřenou hospodu byl problém, turistická sezóna už skončila. Proslulý hotel, na který jsou v přístavu reklamy, měl sice otevřeno, ale fungoval jenom bar s nápoji. Nakonec jsme zakotvili v restauraci, ze které Věra neměla dobrý pocit. Ale alespoň tam vařili. Byla to jediná hospoda během naší cesty po Irsku, kde jsme si připadali jako v nějaké vykřičené turistické oblasti v tehdejších Čechách. Vzpomněl jsem si na hrad Konopiště: hlavně všechno dobře prodat! :o)






A samotné pamětihodnosti na ostrově? Inu, nabyli jsme dojmu, že z původního chudého života, který popisují v průvodcích, tu moc nezůstalo. Spíše je to všechno zpustlé. Některé zříceniny jsou spíše novějšího data, podivné hroby, ukazatele k památným klášterům, kde není skoro nic.











Uprostřed ostrova je naprosto zdevastovaný maják. Podle staršího průvodce se tu dříve vybíralo vstupné, při naší navštěvě to vypadalo, jako by tam občas řádila banda feťáků.



Vylezli jsme nahoru, rozhlédli se po ostrově — a opravdu: nalevo nic, napravo nic, vzadu nic, vepředu nic. A pod námi torzo hradu.











Inzerované nekonečné zídky mezi pastvinami tu vskutku jsou a tuleni se válejí v zátoce přesně tam, kde jsou na plánku v propagačním letáku.





Byli jsme z toho velmi znaveni a, přiznám se, znuděni. Vrátili jsme se do přístavu a zakrátko nechali ostrov za sebou.



Předchozí výlet na pobřeží byl mnohem krásnější a neskonale levnější.






Cestu zpět jsme absolvovali na horní otevřené palubě.





Minuli jsme maják a zamířili zpět do Rossavealu. Foukalo to náramně, ale výhled na blížící se pohoří v Connemaře stál za to.