Jedeme do Národního parku Connemara. I tady vlaje kromě očekávatelných fanglí Irska a EU vlajka Spojených států. Není mi jasné, zda je to kvůli velkému množství hodně utrácejících amerických turistů, či z nějakého politického důvodu.



V návštěvnickém centru mají hezké muzeum. Kromě obvyklých tabulí s vymalovanou faunou je značná část expozice věnována rašelině. Na světelné tabuli si můžete zvýraznit jednotlivé prvky typického irského močálu.



Rašelina má pro hospodářství Irska zásadní význam a šeredně jí ubývá.






Vyrázili jsme z muzea kolem bujné vegetace romantickou krajinou pořád do kopce.





Pohledy na poloostrov Renvyle a záliv Ballinakill jsou stále velkolepější.





Tam jsme měli vylézt! Ten kopeček se jmenuje Diamond Hill, irsky Binn Ghuaire (naježený útes?!) a má vrchol pouhých 442 metrů nad mořem, takže výstup s prstem v nose! K cíli vedou přes močáliska perfektně udržované dřevěné chodníky a přes suché partie štěrkové cesty.







Varování a příkazy na informační ceduli se nám zdály směšné, slunce svítilo, šlo se pohodlně a rozhled na moře byl úchvatný.







Napravo vykukoval Cregg Hill s vysílačkou (pouze 297m n. m.). Idylka.



Ale tady nás smích přešel. Cesta začala prudce stoupat a zanedlouho jsme se drápali příšernou směsicí šutrů a rašeliny.







No hurá! Už asi budeme na vrcholu!





Znaven jsem klesl. To panorama!





A tohle bude asi vrchol, že? Věra věští slávu Connemary.





Nééé!. To nebyl vrchol, teprve teď je před námi! I tady je to samá rašelina.





Nakonec jsme kopec zdolali. Autorům vážných varování jsme se v duchu omluvili. Měli jsme velké štěstí, že bylo krásně! A co je to žluté támhle?





No, co by to bylo, kolečko, jak už to na horách často bývá.



Dolů jsme sestupovali po východní straně, před námi bylo panorama pohoří Twelve Bens, pod námi klášter Kylemore a jezera Pollacappul a Kylemore.







Občas se dalo zakopnout o mramorový patníček, ale cesta dolů byla snazší než výstup.





Tam jsme byli, heč! Kafe a čaj v návštěvnickém centru jsme si zasloužili.







A co je toto? Psík hlídá pojízdnou zvukovou aparaturu. Technik ji chystá na divadelní představení, co záhy vypukne v parku.








V nedalekém Letterfracku mají perfektní obchod. Otevřeno skoro pořád, prodávají i plyn.







Slušný sortiment, možnost občerstvení, ba i bankomat.







Ještě jsme nahlédli do prodejny s rukodělnými výrobky a ohřáli se u krbu.





Ohlédnutí na pokořený kopec a zatím nashledanou, parku!







Na večer jsme měli koupené vstupenky na koncert skupiny De Dannan. Začátky hlavních programů jsou až od 22 hodin, takže jsme prošli nočním městem do divadla Station House a usadili se v hledišti.





Sál vytvořili irští šikulové z bývalého železničního skladu.





Před nás se usadily dvě Američanky velmi vybraného společenského chování, jak vidíte.



Chvíli po desáté nastoupil festivalový řečník. Jako u nás :o( Nakonec však došlo i na hudbu. Podrobnosti o kapele najdete na wikipedii. Název kapely v irštině je Dé Danann. A ta dvě „n“ v názvu kapely se stěhují, takže v anglické verzi bývají De Dannan



Připravil jsem vám krátký sestřih z jejich muzicírování:



Probudili jsme se do krásného nedělního rána. Při snídani Věra vesele pohovořila se starší turistkou z USA a prodala jí své CD. Ta dáma to koupila jako zajíce v pytli, Věru slyšela pouze mluvit. :o)



Kousek pod naším ubytovacím zařízením je katolický kostel; pojďme se podívat, jak jsou Irové zbožní! Bylo docela plno. Příjemný interiér, varhany s pomalovanými píšťalami, jak je to v těchto krajích obvyklé.



Při mši jsem nefotil. Ve Francii jsem klidně mohl, tady se to nedělá. Obřad probíhal prostě, účastníci to prožívali upřímně a zaujatě. Byly mezi nimi i typy, které v Česku na mši neuvidíte. Po všech historických peripetiích mají Irové v každém městě dva kostely: jeden katolický, druhý irské církve (protestantský). Z prvního jsme právě vyšli, do druhého půjdeme v sobotu na koncert.




Odpoledne jsme si prohlédli festivalový reklamní přívěs a prostory bývalé železniční stanice.





Z lokomotivního depa udělali muzeum, z nádražní budovy restauraci a prostor mezi nádražím a bývalými železničářskými domy využívají jako parkoviště.





V jednom okně měli výbornou věc na redukci stresu: tabulku BOUCHNI HLAVOU ZDE. Jak irské!






Už se zase mačkáme v předsálí divadla Station House. Křest CD s O’Carolanovými skladbami v podání Lynn Saorsie. Jsou čtyři odpoledne, mělo to začít, stále nepouštějí dovnitř. Ušislyšně tam stále ještě zkoušejí.



Konečně nás vpustili. Opět řečník.



Teď uvádí dalšího!



Harfistka (mimochodem tatáž, kterou jsme loni viděli žebrat na Moherských útesech) si přizvala další muzikanty: violoncellistka Abby Newton hrála celkem dobře, ale výkony houslistky a zejména kytaristy byly mírně řečeno rozpačité.



Malá ukázka zde:



Moc toho nezahráli. Tento člověk tam totiž přednášel své básně v irštině. Asi takhle:

A tenhle to pak četl anglicky. Bylo to zajímavé. Ano, nesnesitelně zajímavé.