V pátek dopoledne, ještě před odjezem na větší výlet, nás zaujal na náměstí zvláštní artefakt. Je u něj vysvětlující cedule:



Teprve nyní, v roce 2020, kdy dělám revizi této reportáže, jsem dohledal na internetu příslušná fakta. Clifdenský rodák John Patrick Riley, známý také jako O'Riley (1817 - srpen 1850?), sloužil původně v britské armádě, pak emigroval do Spojených států. Moc si nepolepšil, v americké armádě musel snášet šikanu od protestantských důstojníků, a tak během mexicko-americké války v letech 1846–1848 s partou irských katolíků opět dezertoval. Vytvořili prapor sv. Patricka ve vojsku, které pak válku slavně prohrálo (podrobně anglicky zde).



Celou historii popsal v knize Irish Soldiers of Mexico pan Michael Hogan, kterého vidíte na následující fotografii opřeného o clifdenský artefakt rok před naší návštěvou.






Velký autovýlet jsme zahájili v Clegganu. Ta červená loď vozí turisty na ostrov Inishbofin. Nenechali jsme se zlákat a pokračovali jsme do Claddaghduffu.



Auto jsme nechali u kostela a šli se podívat k moři.



Zase ty rychlostní limity!





Byl zrovna odliv, všude plno chaluh.





To, co se na první pohled jeví jako pláž, není pláž, ale mořské dno!





Dá se po něm kráčet, ba zdá se, že i jezdit!





Nu, aby ne, mají tam ze břehu vybudovaný sjezd a vyznačenou trasu na ostrov Omey. Jezdí samozřejmě jinudy.





Řekli jsme si, že se sem podíváme ještě jednou, až zjistíme přesný čas odlivu.



Věra se pomuchlala s velmi přítulným psíkem a chvíli poseděla na smutné lavičce.





Pak jsme se vydali zpět kolem větrem zmítaných pseudopalem - dračinek. Už jsme byli skoro ve vsi, když nás minul pohřebák, následovaný desítkami dalších aut.





Oni mají hřbitov na ostrově! Celá kolona pak defilovala před našimi užaslými zraky po mořském dně.



     BĚHEM PŘÍLIVU SE NEPOHŘBÍVÁ!



Došli jsme ke kostelu, mrkli se dovnitř a poté radostně využili zvláštní nabídky, kterou mají na ceduli pod Ukřižovaným.








Vsedli jsme do auta a vydali se směrem na Clifden. Na silničkách nebyly žádné ukazatele, takže za chvíli jsme byli zase zpátky v Clegganu. Naštěstí před hospodou. Bylo poledne, lunche čas!





Jeli jsme dál, až ke Killary Harbour, prý jedinému irskému fjordu.







Téměř na jeho horním konci je osada Leenaun, kde jsme navštívili prodejnu s místními extravagancemi.





I okolo pobíhající ovce byly extravagantní. Ještě pár pohledů na fjord a zpátky do auta.











Pak jsme svištěli po druhém břehu rychlostní limity úplně nevyužívajíce.



Silnice se tam vine až k parkovišti, za kterým odbočuje pryč od fjordu.







Nezbývala jiná možnost, než se rozhlédnout dopředu a dozadu a jet zpátky.













Před sebou jsme měli masiv Devil´s Mother zase z jiné strany. Dojeli jsme k místu, kde fjord začíná. Je tam kvidění jeden z mála irských lesů.





Řeka Erriff se vlévá do fjordu takhle:





Les je smíšený, převažují krásné borovice. Fotografovo srdce plesá.









Při návratu se odehrávaly atmosférické orgie. Fotka v 16:34:19 a hned nato v 16:34:43, scenérie se mění každým okamžikem.







Vzápětí bylo zase hezky a u silnice na nás vyjukl moderní kostel. Uposlechli jsme příkazu k zastavení a šli se modlit.





V Irsku mají smysl pro srandu asi i církevní hodnostáři. Vnitřek stanice byl také moderní: nádoby na svěcenou vodu, křížová cesta, spíše cestička.









A na kopečku Ježíš, který nežehná rozvodu vysokého napětí, ale connemarským horám. Měli jsme pocit, že tam je Bůh přítomen.






Pak jsme to vzali oklikou přes poloostrov Renvyle. Kostel v osadě Tully Cross vypadá poněkud mexicky, chaloupky s tříhvězdičkovým ubytováním jsou ovšem typicky irské.





Uprostřed návsi stojí kámen a tváří se velmi starobyle. Také tam přistála vikinská loď.



A máme v registru zase další pastičku na turisty! Ale cestou do Clifdenu jsme s potěšením znovu spatřili Diamond Hill a svítilo sluníčko!