Takto jsme viděli klášter Kylemore předevčírem z Diamond Hillu (foto nahoře). Vloni jsme neměli dost času a odradila nás poněkud vysoká cena; tentokrát věnujeme prohlídce celý den. A už jsme tu. Hned za dveřmi je krásná stará telefonní ústředna. Vstupné je opravdu poněkud vyšší než nízké.







Nejprve jsme šli do viktoriánských zahrad. Cesta kolem dětských břinkátek nám ubíhala vesele, avšak po stránce umělecké velmi kvalitně.







Obrovité stromy z dálky vypadají jako staletá dubiska, jsou to ale borovice!





Kůru mají pokrytou mechy a lišejníky, vypadají jako čarovné stromy z irských bájí.





Stále jsme pochodovali kolem jezera Maladrolaun. Příroda se tady opravdu vyřádila.



Jen jsme žasli. V Irsku jsou původní lesy téměř zlikvidovány, takže podobných pohledů, jako je tenhle, tam není moc vidět:





Ještě malá kaplička a zvláštní plastika s vyobrazenou historií (zleva): v letech 1867-71 nechal Mitchell Henry postavit zámek pro svou ženu; ta však onemocněla při cestování v Egyptě a zemřela tam v roce 1875; roku 1878 na její památku postavili miniaturní katedrálu; v roce 1920 v Kylemore našly útočiště benediktinky po odchodu z Francie, 1923-2010 tu byla klášterní škola, 1932 vztyčili nad areálem sochu Ježíše, roku 1959 objekt kláštera vyhořel.






Teď se ale od budov vzdalujeme. Během naší pěší túry nás několikrát míjel kyvadlový autobusek s lenivými turisty. Šofér na nás vždycky vesele mával. A už jsme v zahradách.





Některé skleníky jsou rekonstruované, někde z nich zbyly pouze základy.





Uvnitř jednoho jsme našli stolek s knihou návštěv. Rozšířili jsme ten poměrně pestrý seznam.





Zachoval se domek s komorou na nářadí, jídelním koutkem pro zahradníky, vytápěným malým krbem a prťavou ložnicí.









Rekonstrukce financují často potomci irských emigrantů.





Přesunuli jsme se do domu hlavního zahradníka. Kuchyně je tam poněkud větší.





Ještě tři zajímavé fotky: podivná kombinace exponátů, pěkné obrázky psa a poživačných mnichů.







Ven na čerstvý vzduch! Dále do zahrad!





Kolem skalky, okolo zbytků staveb.





Najde tam ledajaké rostlinstvo: fíkovník s fíky ještě nezralými, políčko jetele a za potůčkem zahradou se vinoucím i cesmína.











Celkové pohledy jsou velice romantické.





A copak se tu plazí po zdi? Kupodivu hrušeň.





Vedle zahrad je občerstvovací stanice, zvaná Tea House. V té jsme si dali stony road, čili „kamenitou cestu„. Pečou to zdejší jeptišky-benediktinky.






Zpátky k zámku-klášteru jsme se vydali krásnou lesní cestou.



Takhle se tu brání nenechavým turistům. Žádného býka jsme tam samozřejmě nikde neviděli.



A tohle bylo asi největší stromisko, co jsme v Kylmore spatřili.



Došli jsme až k minikatedrále. Mitchell Henry musel svou ženu Margaret velmi milovat. Všechny součásti stavby působí vysloveně pozitivně. Chrliče mají podobu andělů, nejsou to obvyklí skřeti. Uvnitř je to také samý anděl.







Interiér je celkem prostý. Při výzdobě použili mramor z různých oblastí Irska





Bylo nám tam dobře. Vedle kostela je malý hřbitov benediktinek. Dožívají se vesměs úctyhodného věku.






Šli jsme dál, přes romantický můstek až ke hrobce, ve které odpočívá Margaret i samotný Mitchell.







Obrátili jsme své kročeje zpět ke klášteru. Věra chvíli spočinula v předsíňce prťavého vchodu do katedrálky a pak jsme za stálého deště šli podél jezera Pollacappul a rozhlíželi se a ohlíželi po kopcích pohoří Twelve Bens.











Kolem schůdků s vodopádem a pustého odpočivadla jsme došli k hlavní budově.





Je to prý jeden z největších novogotických zámků v Irsku. Upřímně: naše zámky Hluboká nebo Lednice jsou větší, efektnější a luxusnější. Ale nejsou v  Irsku!






Koncem 16. století prchali katolíci z Británie. Kláštery emigrantek-benediktinek byly zakládány ve Francii a v Belgii. Řádové sestry, které jsou dnes v Kylemore, měly své sídlo v Ypres. To však bylo za první světové války vybombardováno, a tak jeptišky našly své nové působiště znovu doma v katolickém Irsku.



Působí tu stále a postupně zámek-klášter Kylemore obnovují a udržují. Pro turisty je přístupné přízemí s obnovenými zámeckými interiéry.







Schůdky v knihovně vzbudily naši závist.



A toto je obraz krásné Margaret, která umřela panu Mitchellovi v Egyptě.





První irská abatyše z kláštera v Ypres a zakladatelka řádu irských benediktinek, lady Mary Percy.





Z Ypres si sestry přivezly na památku kousek tamního kláštera. Z budov toho asi moc nezbylo. Ale něco se jim přeci zachránit podařilo, třeba Uctívání Beránka Božího, kopii známých oltářních obrazů z Gentu (15. stol., van Eyckové).







Nemalou zásluhu na tom jistě měla abatyše Maura Ostyn, která nastoupila do funkce v roce 1916.





Prohlédli jsme si celou výstavu a znaveně klesli. V místní restauraci jsme pak pojedli cosi dobrého zapečeného a pozitivně zhodnotili úspěšný den. Pokud pojedete do Irska se zájezdem a cestovka vás prožene během jednoho dne městem Galway, connemarským národním parkem i zahradami v Kylemore (opravdu to tak dělají!), uvidíte mnohé, ale nepoznáte nic.



Ještě jsme si zajeli krátce do hor a pak hurá do Clifdenu, hezky kolem Diamond Hillu.



Někdy na viděnou, Kylemore Abbey!